Sirriel, část 5 - Příběh o krvi a písku

Splnila jsem si jednu z mých malých výzev a podařilo se mi sepsat, co všechno hrozného se stalo mému milovanému elfovi Sirrielovi, a to těsně před dalším DrD+ sezením. Tak doufám, že si to užijete. Až budete kroutit nevěřícně hlavou nad tím, jak oštěp způsobí zranění, aniž by prorazil kůži oblečení, věřte mi. Vychází to totiž z mé osobní zkušenosti, kdy jsem spadla mezi metro a perón a roztrhla si nožku, aniž by se jakkoliv poškodila moje kožená kozačka.

A nezapomeňte, stále se můžete připojit k EKO výzvě a zjistit, jak je to vlastně ohromně snadné!

Slunce se pomalu klonilo k obzoru a Sirriel se snažil usnout. Do ničeho se mu nechtělo, ze všeho nejradši by si našel nějakého bezbranného trpaslíka...

Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání na dveře. Podrážděně se otočil a pohlédl na neklidnou hraničářku.

"Musíme zachránit vlky!" vyhrkla a klouzala pohledem z hobita na elfa. Její vlastní vlk se jí otíral o nohu a taktéž sledoval oba dvounožce.

"Jaké vlky?" otázal se zmateně Sirriel.

Elfčin vlk k němu popošel, upřeně se na něj zadíval a olízl mu ruku.

"V aréně mají vlky a chtějí je zabít."

Sirriel sledoval pohled zvířete a něco se v něm pohnulo. Možná se hlásila ke slovu krev jeho otce. A možná to byla jenom vlkova myšlenka, kterou všechny bytosti v okolí zachytily, i když si to neuvědomily.

"Dobře, půjdu s tebou," otočil se na ni.

Hned potom se zarazil a uvědomil si, že vůbec netuší, jak zachránit kohokoliv z arény. Bylo však rozhodnuto. Přidal se k nim ještě hobit a elfka, o které Sirriel tušil, že se zabývá magií.

Chvíli trvalo, než došli na kraj města ke strážní věži, která hlídala vstup do arény. Několik čtyřrukých démonů s halapartnami postávalo před ní, jiní, jak se zdálo, se pohybovali mezi sloupy pod dřevěnou střechou. Sledovali nehezkou situaci a ani si nevšimli, že kouzelnice se od nich oddělila. Slyšeli až její hlas.

"Ráda bych do arény."

"Tady žádná aréna není," odbyl ji nepřirozeně hlubokým a drsným hlasem jeden ze strážných.

"Opravdu ne? V hospodě jsem slyšela..."

"Jo, to určitě. Hele, budeme dělat, že jsi tu nebyla. A teď rychle zmiz," odehnal ji strážný.

Elfka pokrčila rameny a připojila se k ostatním. Teď už tušili, že o záhadné aréně nikdo neví. Nebo spíš o ní nikdo "neví". Rozhodli se, že se vrátí do hostince a počkají, co jim řekne jakýsi tajemný mistr elfky.

Poté, co se za Sirrielem zavřely dveře jeho pokoje, elf za sebou pečlivě zamkl dveře. I když jeho zranění se hojilo dobře, ještě velice zřetelně cítil nepříjemnou bolest v lýtku. Zamračil se a ulehl. Doufal, že ho nebudou trpaslíci pronásledovat i ve snu.

Ráno ho probudilo tiché zvonění a cinkavá melodie. Vstal a následoval záhadný zvuk až k pokoji kouzelnické elfky. Slyšel podivný šelest a v mysli se mu vynořovaly podivné obrazy, kterým nerozuměl. Ustoupil několik kroků dozadu a opřel se zády o dřevěnou stěnu. Obraz podivného kamene, který byl vypálený v jeho sítnici, se pomalu měnil v okřídleného démona se zlověstným úsměvem. Sirriel několikrát zamrkal a raději rychle zmizel ve svém pokoji.

O několik okamžiků později se už ubírali k městským trhům, kde měl být prodejce luků a kuší. Usoudili totiž, že nejsnadnější způsob, jak se dostat do arény, je předstírat lovce, kteří přišli s vlkem připraveným k boji. A právě onen prodejce lovce znal velice dobře.

Malý šlachovitý muž s ostře řezanými rysy se otočil a přeměřil si je pronikavým pohledem. Sirriel byl najednou velice rád, že se ho nepokoušeli okrást.

"Lovci? Znal jsem lovce. Ale," odmlčel se a sklouzl pohledem z hraničářky na hobita, "stala se jim nehoda."

"Jaká nehoda?" zeptal se hobit.

"Taková... Zlá. Asi si s nimi nepromluvíte," zašklebil se a urovnal několik vystavených kuší.

"Vy asi nemáte lovce právě v lásce, že?" zeptal se Sirriel, který se začal obávat, že jakmile si je muž spojí s lovci, nastanou jim nedobré časy.

"No, dá se to tak říci," odvětil a přeleštil hladké dřevo jedné ze zbraní kouskem jemné jelenice.

"My potřebujeme jenom zjistit, jak se jmenovali, abychom zachránili vlky, které prodali do arény," vyhrkl elf ve snaze získat mužovy sympatie.

"Tady je nějaká aréna? No, bohužel vám nepomůžu," odmlčel se a odstranil jakési smítko z luku, který visel za ním.

Byli stejně bezradní jako předtím. Sirriel se z dlouhé chvíle pokusil ukrást jeden ze spousty nehlídaných měšců na tržišti, ale když si třel ruku poraněnou kouzlem, velice toho litoval. Takové využití magie se mu vůbec nelíbilo. Magie měla přeci fungovat tak, aby z toho něco měl. Ne takhle.

Dostat se nepozorovaně do arény byl zřejmě nemožný úkol. Dokud nenarazili na jejich elfího přítele, mága, kterého měl Sirriel nepříjemně spojeného s podivnými portály plnými netopýrů a démonů.

Mluvil však přesvědčivě, a tak Sirriel s hobitem stáli před strážní věží, aby měl elfí mág dostatek času na provedení svého geniálního plánu.

"Vy byste si chtěli vsadit, jo? A odkud víte, že by tady měla být nějaká aréna?" podezíravě si je měřil čtyřruký strážný.

"Vrabci štěbetali," začal Zasezdrhnul.

"A krollové taky štěbetali," doplnil Sirriel.

"Vy myslíte toho krolla, co tady včera dostal tak na prdel? No tak to jo," zasmál se strážný, "vsadit si můžete, ale ne teď, až večer. Teď tam nikdo není."

Rozloučili se tedy se strážným a doufali, že kouzelník měl dost času na to, aby s hraničářkou provedli vše tak, jak zamýšleli.

Neměli až do večera co dělat, rozhodli se tedy, že si půjdou vydělat na trhy. Sirriel chtěl porazit smůlu, která se na něj lepila, a konečně získat trochu víc zlata. Zasezdrhnul vyskočil na kašnu, vytáhl ukulele a začal hrát. To bylo dobré. Sirriel potřeboval, aby jeho společník odvedl alespoň trochu pozornosti. Poučený z předchozího nezdaru se tentokrát zkusil zaměřit na nějaký měšec, který nebude tak okázale vystavený.

Konečně svůj cíl nalezl. Tlustý muž si prohlížel vystavené uzeniny a nevěnoval pozornost okolí. U jeho pasu se houpal ještě tlustější kožený váček překrytý vrstvou látky. Jenom občas, když se tlouštík nahnul přes pult, vyklouzl ze záhybů látky a usmál se na elfa.

Sirriel se naklonil a nenápadně se o muže otřel. Skoro měšec uvolnil, když vtom s hrůzou zpozoroval, že se jeho kůže zbarvila do červena. Muž se pomalu otočil a pohlédl zpříma do očí. Sirriel se jako tonoucí zachytil jediné spásné myšlenky, která ho v ten okamžik napadla.

"Co si to dovolujete?" obořil se na muže a nevěřícně pohlédl na svoje červené dlaně.

"Zloděj!" rozkřičel se tlusťoch.

"Proč si nehlídáte svoje věci? Já si chci v klidu nakoupit a vy mě tady obtěžujete vaší magií!" nevzdával se elf, ale koutkem oka zahlédl strážné, kteří se k nim rychle blížili.

Věděl, že tohle už nezachrání. Upnul se k druhé spásné myšlence, přeskočil několik košíků a rozběhl se pryč. Kamkoliv, hlavně pryč. A doufal, že nenarazí na trpaslíky.

Slyšel za sebou dusot a občasné výkřiky lidí, do kterých vrazili. Neodvažoval se však otočit, obratně se vyhnul několika jablkům rozházených po kamenné dlažbě a zahnul do postranní uličky. Konečně je ztratil z dohledu. Schoval se za několik prázdných sudů a tiše vyčkával. Nic se nedělo.

Najednou se z nebe spustil vodopád. Sirriel se podezíravě zadíval na nebesa a přemýšlel, jestli to má brát vážně. Kam dohlédl, tam se na zem snášelo neuvěřitelné množství vody. Otřásl se a zakryl si hlavu víkem od sudu. Doufal, že se nezačne blýskat. Zavřel oči a čekal. Bouřka naštěstí nepřicházela.

Lijavec ale aspoň vyčistil ulice od lidí, démonů a všech ostatních, kteří by ho mohli poctít podezíravými pohledy. Jakmile se déšť zmírnil, Sirriel opatrně opustil svůj úkryt a vydal se k hostinci. Obezřetně procházel ulicemi a každou chvíli sledoval své červené ruce, jestli jim náhodou déšť nenavrátil jejich původní barvu.

V okamžiku, kdy si pomyslel, že jeho den snad ani horší být nemůže, se mu zatmělo před očima a vesmír mu dal jasně na srozuměnou, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Do nosu ho udeřil pronikavý zápach, jehož majitelem nemohl být nikdo jiný než trpaslík. V duchu zaklel a pokusil se vymanit ze sevření, ale marně. Jeho únosce byl příliš silný.

Cítil, jak je někam vlečen. Marně se snažil v mysli vyvolat plán města, jediné, čeho si byl až příliš vědom, byl trpasličí puch. Konečně se zastavili a neznámý ho hodil na zem. Sirriel se několikrát překulil a dopadl do navlhlého písku. Serval si z hlavy smrdutý hadr a rozhlédl se kolem. U kamenných zdí postávalo několik gladiátorů, kteří si připravovali zbraně. Aréna? Zděsil se. Pokusil se odejít, ale cestu mu zatarasil dvoumetrový muž, podle zápachu trpaslík a dle tupého výrazu ve tváři ork nebo kroll.

Popadl ho za loket a nasměroval ho do skladu zbraní. Sirriel ještě pořád nevěřil tomu, že má doopravdy bojovat. V aréně. Přemýšlel, kudy utéct, ale jeho situace vypadala více než bezútěšně. Popadl kožené kalhoty a boty do půli lýtek a rychle je oblékl. Vzal ze země ještě tuniku z hnědé kůže, nátepníky a plášť a doufal, že když bude muset bojovat, aspoň trochu ho ochrání. Potom jeho pozornost upoutalo ještě jakési cosi, co vypadalo jako pokrývka hlavy. Nevěděl, jak by se měl na boj připravit, vzal si tedy i ji. Ze stojanu ještě sejmul dlouhou dýku a malý štít s emblémem slunce a rozhlédl se.

Rozhodnutý vyhnout se boji za každou cenu vylezl na trám a doufal, že na něj ostatní zapomenou. Téměř nedýchal, když do skladu vešel onen dvoumetrový muž. Běž pryč, běž pryč, opakoval si v duchu. Hromada svalů o něm však věděla. Stačilo mu jenom natáhnout ruku a stáhnout elfa dolů.

"Já ale nechci bojovat," postavil se Sirriel a zamračil se.

Hromotluk se na něj ze své výšky jenom usmál, popadl ho za plášť a odtáhl jej zpět.

Slyšel hučení, jako kdyby byl uvnitř obřího včelího úlu. Zvuk zesiloval, odrážel se od hladkých stěn a umíral v písku. Sirriel v tom v ten okamžik spatřoval zoufalou paralelu se svým vlastním osudem. Škvírou v těžkých dveřích se k němu dralo světlo umělého slunce, které mělo osvětlovat tu podívanou.

Konečně se dveře otevřely a čísi silné paže ho zezadu postrčily do arény. Dopadl na kolena na písek a rozhlédl se. Dveře za ním byly beznadějně zavřené. Lidé i démoni na tribunách nadšeně hučeli a smáli se. Vstal a přejel obecenstvo vzteklým pohledem. Není žádná cvičená opice, aby se předváděl davu, jehož intelekt stačí akorát tak na to, aby se dokázal množit. Nebude bojovat proti... Vlkům?

Zaostřil a s děsem v očích sledoval, jak se k němu z každé strany přibližuje jeden vlk. Zastavili se několik kroků od něj a cenili tesáky. Nebyli tak velcí jako vlk hraničářky, spíš to byla ještě mláďata, Sirriel s nimi přesto nechtěl bojovat. Myšlenka zabíjení nevinných bytostí se mu nelíbila, tím méně vraždění pro uspokojení davu.

Snažil se nedat najevo strach. Stál pevně, v jedné ruce dýku, v druhé malý štít. Dav začínal zklamaně bučet. Vlci krčili čenichy a se zježenou srstí se k němu přibližovali. A vtom se zablesklo. Obě zvířata se otočila a všichni tři nedobrovolní bojovníci překvapeně hleděli na hraničářku a kouzelníka s orlem na ruce.

Sirriel sledoval, jak se obě vlčata pomalu uklidnila a klidně popošla několik kroků k elfce. Vlhký písek se lesknul v umělých slunečních paprscích a dav byl ještě neklidnější, protože se mu nedostalo jeho dávky násilí. Organizátoři soubojů si toho byli nejspíš vědomi, protože v tom okamžiku do arény vstoupil kroll. Zařval, pozvedl kyj a jeho bederní rouška se zavlnila. Najednou se však zarazil a užasle hleděl na své přátele. A dav hučel.

Otevřely se další dvě brány. Z jedné vyšel gladiátor v plátové zbroji ozbrojený obouručním mečem, z druhé vyjel jezdec na obřím vlku následovaný bojovníkem v kroužkové zbroji. Sirrielovi naděje, že souboj bude zrušen, vzaly zasvé.

Sevřel dýku a přikrčil se. Vtom byl však souboj náhle přerušen a do arény vešel jejich hobití přítel. A střelec na vozíku taženém hnědým koněm. Sirriel na okamžik zaváhal, jestli se mu všechno jenom nezdá, měl za to, že takové věci se dějí jenom ve fantaziích. Když se však obří vlk nesoucí orka rozběhl k nim, rozhodl se, že to zjistí později.

Orel, který až doposud seděl na elfově předloktí, roztáhl křídla a rozletěl se ke zvířeti, od jehož tlamy odletovaly provazy nažloutlých slin. Zablesklo se a v jediném okamžiku vlčí monstrum i kůň padli na zem. Sirriel jen taktak uskočil před neovladatelným vozíkem. Elf nevěděl, co dělat, tak nakopl lučištníka, který se z posledních sil snažil osvobodit z trosek vozíku, a přeběhl k orkovi, který se snažil osvobodit zpod omráčeného vlka.

Všude bylo spousta krve a ohně. Sirriel alespoň kopl orka do hlavy. Vtom ho do lýtka bolestivě kousla špička oštěpu. Uskočil stranou a stiskl rty, když dřevěný hrot znovu otevřel jeho staré zranění, aniž by prorazil kůži jeho kalhot. Koutkem oka spatřil, jak bojující Drtikol poklesl v kolenou a svezl se do písku. O kus dál leželo bezvládné tělo Dularee. Z bojovníků v lesknoucích se zbrojích prýštila na mnoha místech jasně rudá krev, která okamžitě tmavla, jak ji spaloval oheň, který se v aréně objevil neznámo odkud. Za okamžik však i oni padli do písku, který ochotně vsakoval jejich krev.

Sirriel nevěřícně hleděl na ten masakr a cloumal s ním vztek a smutek. Třásl se zuřivostí a chtěl přinutit kohokoliv, kdo za tohle byl zodpovědný, aby zaplatil do poslední kapky krve.