Sayonara | Sirriel, část 4 - Trpaslíky nikdo nečeká

Pokud jste se již dostatečně pokochali mým deníkem, který popisuje život bez plastů, užijte si další díl vyprávění o mém úžasném elfovi. Nejste-li v obraze, doporučuji některý z předchozích dílů.

---

Probudil se v dobré náladě. Ruka, kterou mu Dularee ošetřila a ovázala, ho už téměř nebolela. Zasezdrhnul už byl vzhůru, zbyla po něm jenom rozházená postel. Sirriel se oblékl a sešel dolů, hostinský už naštěstí stihl uklidit a jenom přeražené nohy jednoho ze stolů prozrazovaly, že večer byl trochu divočejší, než bylo obvyklé. Elf se připojil k hobitovi a hladově se zakousl do kousku pečiva, který dostal ke snídani. Hostinský byl zřejmě rád, že prodal i svůj nejodpornější alkohol, pomyslel si Sirriel.

"Ta bouřka, ta se mi vážně líbí," prohodil hobit mezi sousty.

"To věřím," odvětil hostinský.

"A za kolik byste mi ji prodal?" otázal se Zasezdrhnul a ukousnul další sousto.

"Já vám ji neprodám. Ale vím, kdo by mohl. A když mu řeknete, že vás posílá Bernard, možná dostanete nějakou slevu."

Dojedli tedy a vydali se do obchodu, který jim hostinský doporučil. Staré dveře s vyřezávanými ornamenty je se skřípáním pustily dovnitř. Závan větru roztančil pírka visícího lapače snů a rozehrál zvonkohru. Celou místnost naplnilo tiché cinkání.

"Dobré ráno, co si přejete?" ozvalo se od pultu, pod jehož skleněnou deskou byly vyskládané karty všech možných druhů, barev a velikostí.

"Poslal nás sem váš přítel Bernard. Říkal, že tady můžeme koupit bouřku," promluvil Zasezdrhnul.

Sirriel zatím okouzleně sledoval karty, které byly vystavené na dřevěných stěnách. Některé z nich byly dekorované pohyblivými obrázky, jiné zase měnily barvu podle toho, z jakého úhlu se na ně kdo podíval.

"A chcete obyčejnou bouřku? Máme ještě ledovou a ohnivou," usmál se prodavač a vytáhl ze zásuvky tři balíčky karet.

"Kolik za ně chcete?"

"Tři zlaté za balík. A mladý pán si bude něco přát?" otočil se k Sirrielovi, který byl ponořený v myšlenkách.

Elf sebou trhnul a obrátil se k němu.

"Jo, ano. Chtěl nějaké obyčejné hezké karty," odpověděl roztržitě.

"A co takhle neobyčejné?" zeptal se muž a široce se usmál.

"Neobyčejné?"

"Přesně tak. Vytáhnete z nich vždycky tu kartu, kterou chcete."

Sirriel ho chvíli nedůvěřivě sledoval. Ale poté, co mu předvedl, jak karty doopravdy fungují, elf byl nadšen.

"Kolik stojí?" zeptal se.

"Tři zlaté a tři za balík bouřky. A dostanete k nim ještě lapač zlých snů."

"To je nějak moc, nemyslíte?"

"Není. Navíc člověk, který vyráběl bouřky, přišel při posledním experimentu o obě ruce, takže zanedlouho nebudou k sehnání.

"Počkejte, chcete říct, že nám prodáváte karty, které vyráběl někdo, kdo nezvládá své experimenty takovým způsobem, že mu utrhnou obě ruce?" podíval se na něj Sirriel a nedůvěřivě pohlédl na balíky karet vyskládané na stole.

"A vůbec, před časem jsem viděl, jak při hraní bouřky jednoho z hostů trefil blesk," dodal, protože chtěl zjistit, co se večer předtím přesně stalo.

"Ale, to dělá bouřka úplně správně. On chtěl asi okrást některého z hráčů a karty ho takhle chránily," zasmál se.

"Aha... No, musel to být hrozně hloupý člověk," přitakal Sirriel.

Ještě chvíli se dohadovali, ale nakonec našli společnou řeč. Sirriel byl rád, že si karty koupil. Byly opravdu nádherně malované a mohl s nimi vyhrát hodně peněz. Usmál se a několika kroky dohnal hobita.

"Potřeboval bych kuši. V noci nějakou seženeme, co říkáš?" nadhodil Zasezdrhnul.

Sirriel pochopil a zazubil se.

"Od koho?" zeptal se.

"Prý na trzích bude někdo, kdo je vyrábí. Mohla by se mu nějaká nenápadně ztratit."

"Dobře, ale jak to provedeme?"

"Můžeme si na něj počkat až pojede do města. Ty na něj vybafneš, já ho mezitím okradu a pak se budeš tvářit nevinně a nějak se z toho vykecáš," navrhnul hobit.

Elf se zamračil. Nápad jeho společníka se mu ani trochu nezamlouval a už se viděl s šípem v břiše.

"A co kdybych si sedl doprostřed cesty a předstíral, že mi je hrozně špatně a umírám? Přece mě jen tak nepřejede."

Sirriel se ještě chvíli bránil nepříliš lákavým nápadům svého společníka, až se nakonec rozhodli, že o muži, kterého se chystali okrást, nejprve něco zjistí. To, co se dověděli, je však příliš nepotěšilo. Sirriel se najednou neviděl jenom s jedním, ale rovnou s třemi šípy v břiše. Byl si naprosto jistý, že podivínského obchodníka provokovat nechce.

Další možnosti, jak získat kuši, byly podobně riskantní. A na to, aby si kuši koupili, neměl ani jeden z nich peníze. Rozhodli se však, že celou věc budou řešit po setmění. Vrátili se do hostince a zavřeli se v pokoji.

"A kdybys na něj přece jenom vybafnul?" nadhodil znovu hobit.

"Nebudu ho děsit, zastřelí mě. Co kdyby ho vyděsil někdo jiný? Řekneme třeba krollovi, že by mohl dostat nějakou novou zbraň."

"Drtikol má svůj kyj, ten nic jiného nechce," odvětil Zasezdrhnul a zamračil se.

"Buďte už konečně ticho," ozvalo se zabušení na stěnu. Oba sebou trhli a otočili se. Po hlase poznali elfku, jednu z kouzelníků, s kterými putovali.

Vyměnili si pobavené pohledy a ztišili se. Hobit vytáhl dýku a pohrával si s ní, hledal těžiště, elf si před sebou rozložil své nové karty a zamyslel se, co by se s nimi dalo provádět. Byly opravdu nádherné. Jemné linky tmavé tuše ohraničovaly jasné barvy, které se ve slunečním světle slabě třpytily. Postavy na kartách byly jako živé, jen vylézt z toho kousku papíru. Srdcový spodek měl v ruce loutnu, za uchem kopretinu a druhou rukou se dotýkal srdce, které ohraničovalo jeho malé království. Zlaté vlasy mu padaly do čela a vyměňoval si smutný pohled se zeleným svrškem, který seděl zády opřený o černého pantera. Dáma na srdcovém esu na něj sebevědomě hleděla a z rukou se jí sypaly černorudé růže. Karty byly vskutku nádherné.

Opatrně je sbalil a uložil do pouzdra, aby je neponičil a rozhodl se, že využije krásný den k procházce po městě. Přeci jen si chtěl užít okamžiku, kdy ho nechtěla zabít zdivočelá bažina, slunce se navíc opíralo do dlažebních cest a ulice byly příjemně vyhřáté.

Toulal se ulicemi, které znal, a přemýšlel, co podnikne večer s hobitem. Jak získat kuši a neplatit ani nezemřít? V myšlenkách zabočil do postranní uličky a ztuhnul. Proti němu stáli dva trpaslíci a rozhodně se nedalo říci, že by se tvářili přátelsky. Neměl trpaslíky rád, ale ve chvíli, kdy jeden z nich svíral válečnou sekyru a druhý kuši, usoudil, že chvíle přetvářky bude nejlepší řešení nepříjemné situace, v které se ocitl.

"Zdravím," pronesl přátelsky a snažil se s nimi nenavazovat přílišný oční kontakt.

Trpaslíci neodpověděli, jenom na sebe významně pohlédli. Sirriel z toho neměl vůbec dobrý pocit.

"Šéf nám za tvoji hlavu zaplatil pořádný kopec zlata," zavrčel jeden z nich.

"To musí být nějaký omyl. Kdo by platil za moji hlavu?"

"No, to se asi nedovíš, hehee," zachechtal se ten, který držel kuši, a zamířil na elfa, který horečně vymýšlel, jak si zachránit kůži.

"Pánové, to musí být určitě nějaký omyl. Co kdybychom to probrali v hospodě? Znám jeden podnik, kde se výborně pije, karty si tam zahrajete, a když máte štěstí, je tam jeden hobit, co hraje božsky na ukulele."

"Ztrácíme s tebou čas," odsekl trpaslík a vystřelil.

Sirriel chtěl uskočit, ale šipka z kuše mu prostřelila nohu. Upadl a zařval bolestí. Přeci nemůže umřít. Do očí se mu vedraly slzy. Polknul a snažil se najít alespoň kousek chladného rozumu.

"Poslouchejte, nevím, kdo vám zaplatil, ale slibuju, že když mě necháte jít, zaplatím vám dvakrát, klidně třikrát tolik," vykoktal a snažil se zkrotit svůj hlas, aby se netřásl a zněl alespoň trochu přesvědčivě.

Trpaslíci se rozesmáli na celé kolo. Vtom se však zpoza rohu vyřítil důvěrně známý vlk následovaný důvěrně známou elfkou. Sirriel se zaradoval. Aspoň kousek štěstí. Bolestí zkřivený úsměv mu však rychle zmrznul na rtech. Trpaslíci byli zřejmě opravdoví zabijáci. Oněměle sledoval, jak se další z šipek zabodává hraničářce do ramene a sekyra zastavuje v pohybu jejího vlka.

Čas zamrznul. Všechno včetně jeho vlastních pohybů mu připadalo neskutečně pomalé. Snažil se vstát, ale nešlo to. Prvotní šok z prudké bolesti pomalu odezníval, ale poraněná končetina mu vypovídala poslušnost.

Ale musí vstát. Musí se alespoň pokusit. Poklekl a zakousl se do rtu. Z jeho stehna vystřelila prudká vlna bolesti. Viděl však, jak hraničářka poklesla v kolenou a skácela se na zem. Pomalu se zvedal přidržujíc se výstupků ve zdi domu. Vtom odněkud přiletělo kladivo a srazilo jednoho z trpaslíků na zem. Potácel se k druhému trpaslíkovi, který k němu byl otočený zády, když toho srazilo druhé kladivo. Klesnul na zem a nevěřícně hleděl na mohutnou postavu, která se před ním tyčila.

Otíral si ruce do kožené kovářské zástěry a pozorně sledoval elfa.

"Děkuju," hlesnul.

Kovář jenom pokýval hlavou.

"Nevíte, co byli zač? Pokusili se mě zabít a vůbec netuším proč," zalhal Sirriel a zadíval se kovářovi do očí.

"Nějaká pakáž," odpověděl kovář. Sebral ze země svoje kladiva, elfku v bezvědomí a pomalu odkráčel pryč.

Sirriel si ještě stihl prohlédnout jednoho z trpaslíků. Tmavočervená insignie na potrhané kožené zbroji mohla znamenat jediné - trpasličí klan Krvavá Sekera se dostal ve svém pátrání nebezpečně blízko.

Zvedl se, aby následoval kováře, když jeho pohled spočinul na trpaslíkově kuši. Zasezdrhnul přece potřeboval kuši a chtěl kvůli ní dokonce elfa zatáhnout do nějakého nebezpečného dobrodružství. Teď už za sebou měl dobrodružství, kdy málem zemřel, a představa, že by se měl do něčeho podobného pouštět ještě jednou, se mu ani trochu nelíbila. Opatrně posunul ruku vychládajícího trpaslíka, zvedl kuši a pajdal za kovářem, který se pomalým krokem vzdaloval.

Došli až k léčiteli, který je s povzdechnutím přivítal a začal si chystat nástroje. Sirriel se při pohledu na naleštěné kleště, sponky, skalpely a jiná mučidla lehce roztřásl. Postarší muž naznačil kovářovi, aby elfku uložil na lůžko a kývnul hlavou. Kovář mu odpověděl a beze slova zmizel.

Sirriel slyšel, jak elfka přerývaně dýchá. Z rány na ruce jí pomalu vytékala krev, horší to bylo s dalšími zraněními. Léčitel si však počínal naprosto sebejistě a postupně ošetřoval jednotlivá zranění. Mohlo to trvat okamžik. Mohlo to však trvat i hodiny. Sirriel ztratil pojem o čase. Na lůžku teď však ležela jeho přítelkyně tak, jak ji znal.

Léčitel se narovnal, opláchl si zakrvácené ruce a otočil se k Sirrielovi. Elf couvnul, až narazil do malého stolku. Nástroje, které na něm ležely, tlumeně zazvonily. Vyděšeně hleděl na muže, který se k němu pomalu přibližoval.

"Bojíš se?" zeptal se a vzal do ruky lesklé kleště.

"Ne, nebojím," zalhal okamžitě a s hrůzou sledoval lesklý nástroj v jeho ruce.

"Jenom odštípnu kus té šipky, aby šla vytáhnout," uklidňoval ho.

"No, určitě, můžete," zamumlal Sirriel a couval, kam to šlo.

Za okamžik se ozvalo cvaknutí a kovová špička šipky dopadla s cinknutím na zem.

"Vidíte, a je to. A kdo vás takhle zřídil?" ptal se léčitel.

"Nějací dva trpaslíci. Asi si mě s někým spletli, nevím. Chtěli mě zabít, ale naštěstí měli větší smůlu než já," osmělil se elf a ani si nevšiml, že starý muž stále svírá šipku trčící z jeho nohy.

"To je hrozné, co se s tím městem děje. Slušný člověk skoro ani nemůže vyjít na ulici."

"To ne, přitom bylo tak krás... Aaaa!" zařval Sirriel a nevěřícně hleděl na zakrvácený kus dřeva, který mu léčitel vítězoslavně ukázal.

"Vy jste... Co jste... Já si asi musím sednout," hlesnul a svezl se na stoličku.

Za několik hodin už byli oba v hostinci. Dularee si ho měřila přísným pohledem. Sirriel se pokusil o úsměv.

"Tohle už nikdy nedělej," zavrčela na něj.

"Já... Koupil jsem ti lapač nočních můr," zalovil v batohu a uhladil několik rozčepýřených pírek.

Elfka se na okamžik zadívala na předmět v jeho ruce a pak znovu zabodla pohled do něj.

"Děkuju. Ale už nikdy nechoď nikam sám."

Sirriel neměl sílu cokoliv dodat. Odkulhal do pokoje a svalil se na postel. Koutkem oka zahlédl hobita, který si pohrával se svou dýkou.

"Našel jsem ti kuši," promluvil tiše a podal hobitovi zbraň. Jeho přítel vyskočil a nevěřícně ji vzal do rukou.

"Páni... A co se ti stalo?"

"Ale, to nestojí za řeč. Nějací trpaslíci... Ani nevím."

Zasezdrhnul se na něj podezíravě zadíval. Sirriel věděl, že mu neuvěřil ani slovo.

"Nemají rádi moji rodinu. Asi mě našli," rozhodl se prozradit jedno ze svých tajemství a převalil se na bok.

Jak ho jenom mohli najít? A proč až po tak dlouhé době? Kirth by ho přeci mohl prozradit před deseti lety a kromě démona o něm věděli jenom jeho rodiče. Zamyslel se a zalitoval, že věnoval lapač nočních můr hraničářce...