Sirriel, část 3 - Kuřecí stehno a ironie vesmíru

Hezký večer všem obětem mého grafomanství, huehehe! Dnešní večer jsem strávila opět se svým elfem. Navzdory očekávání se mi však nepodařilo zpracovat všechny mé zápisky. Příště... Těšte se. Pokud si u mého nejnovějšího elfa nejste jistí, doporučuji první a druhou část jeho příběhu.

Celou místnost naplňovala jemná vůně koupelových bylinek, která stoupala z vychládající lázně. Sirriel ležel na posteli, sledoval tmavé suky na dřevěných trámech a snažil se v nich najít různá zvířata a postavy. V jednom černém fleku viděl netopýra a v druhém spící kočku. Když nalezl i medvěda, vstal a upravil se. Zespoda se totiž ozývaly zvuky, které prozrazovaly, že veliký večírek právě začínal.

Pohlédl na svůj obraz v zrcadle. Byl naprosto dokonalý. Upravil si neposedný pramen vlasů a sešel dolů. Vyhnul se několika hostům a zamířil ke stolku, kde několik mužů popíjelo a jeden z nich právě rozdával karty. O několik stolů dál seděl kroll Drtikol a hrál páku. Sirriel mu v duchu popřál hodně štěstí. Dával však přednost poněkud jemnějším hrám, jelikož se bál o své ruce, které ho živily. Přisedl ke karbaníkům a poprosil je, jestli by se mohl přidat. Nic nenamítali a Sirriela potěšilo, že nechtěli hrát o peníze. Chtěl si své možné cíle totiž nejprve okouknout, aby věděl, kdo bude nejvíc pít a nejvíc prohrávat.

I když mu to připadalo nemožné, jeho spoluhráči se opili poměrně rychle. Za malou chvíli už téměř neviděli na obrázky na kartách a Sirriel zalitoval, že propásl příležitost z nich vytáhnout alespoň pár stříbrňáků. Právě se zvedal od stolu, když jeho pozornost upoutal kožený váček jednoho z těch opilců. Jen tak bezbranně se houpal u jeho pasu. Stačilo se jenom nenápadně otřít, uvolnit už tak dost nedbale zavázanou šňůrku a měšec by byl jeho.

Zalesklo se mu v očích a naklonil se. Cítil mezi prsty měkkou jelenici. Z toho jemného doteku se mu rozbušilo srdce. Rozloučil se s muži, naklonil se ještě víc, povolil šňůrku...

A měšec byl jeho. Schoval jej do kapsy a připojil se k hobitovi. Zasezdrhnul právě chystal nějakou podivnou hru, o které hostinský mluvil jako o bouřce. Sirriel o ničem podobném nikdy neslyšel. Usoudil však, že bude nejmoudřejší držet se hobita a dělat to, co dělá on. Zdálo se totiž, že jeho přítel o hře ví víc než ostatní.

Srazili několik stolů dohromady a Zasezdrhnul hodil doprostřed tři balíčky karet. Démoni, lidé, elfové i hobiti netrpělivě čekali. Chvíli se nic nedělo. Za okamžik se však karty pohnuly. Nejdřív se z jednoho balíčku pomalu odlepila svrchní karta a začala kroužit nad stolem. Zanedlouho ji následovaly i ostatní. Vířily vzduchem, který začal tmavnout. Nad stoly se objevovala šedomodrá mračna. Tu a tam z nich sjel blesk, jenž zanechal na roky používaných deskách stolů černou skvrnu.

Sirriel si všiml, že některé z karet byly zlatě zdobené. Jelikož hobit se snažil tyto karty z bouřkových mračen lovit, elf ho napodobil. A několik karet se mu skutečně podařilo zachytit. Karet ubývalo a ve víru bouřky se začaly objevovat podivné předměty. Vznášející se mince pronásledovaly boty. Ty se občas srazily s keramickými korbely. Jedna menší hnědá bota se zamotala do nepříliš vábně vyhlížejících trenýrek a celý chumel rozrazil několik stříbrných mincí. Sirriel jen taktak uhnul před letící dýkou.

Celý šílený vír neustále zrychloval. Otáčel se s neuvěřitelnou rychlostí a přibývaly v něm podivné předměty. Černá mračna bouřila. Blesky létaly vzduchem a zanechávaly na stolech čím dál víc černých stop. A vtom se zablesklo. Všechno se zastavilo a čas zamrznul. Všechny věci, které vířily mezi blesky, najednou ustaly ve svém zběsilém pohybu a visely ve vzduchu.

Sirriel pohlédl na hobita. Jeho společník se snažil ze zmrzlého víru utrhnout cokoliv, co by mohlo mít nějakou cenu. Elf udělal to samé. Žádná z mincí se však nehnula. Dokonce i dýka byla pevně přimražená. Na spodní prádlo a umělé vousy raději nesahal. Jediné, co se uvolnilo, bylo pečené kuřecí stehno. Vonělo dobře a bylo svým původním majitelem netknuté. Sirriel byl rád, že jeho výhrou nebylo nic odpudivého, a s chutí se do něj zakousl. Byl totiž po celém dni značně vyhládlý.

Kdyby však lépe zkontroloval svoje věci, zjistil by, že ho opustilo pět stříbrňáků. Shodou okolností to byly ty samé mince, které toho večera získal. A to nebyla jediná věc, kterou o bouřce nevěděl. Hra se mu však zalíbila, a tak se rozhodl, že ji zkusí ještě jednou. Tentokrát se nenechal rozptylovat magickými projevy karet a těšil se na výhru. Jedna po druhé mizely karty z šedomodrých oblak a některé se dokonce kupily i před elfem. Zrovna měl v ruce jednu krásně zdobenou  kartu se zlatým okrajem. Zaradoval se a hodil ji před sebe. Vtom se před ním zablesklo a karta zmizela, zbyl po ní jenom obláček kouře. Zamračil se a zahleděl se do mračen, co dalšího by mohl ulovit. Karet však povážlivě ubývalo a místo nich se ve víru začaly objevovat předměty, které si bouřka vzala od hráčů.

Snažil se ještě ulovit poslední kartu, když vtom se opět zablesklo a čas se zastavil. Na nic nečekal a pokusil se uvolnit ze stojícího víru předmětů ty nejzajímavější z nich. Jak nemilé však bylo jeho překvapení, když jediná věc, kterou dokázal z nesourodé sbírky vzít, byla kuřecí kost, do které omylem vrazil. Snažil se totiž dostat k několika zlatým mincím. Ale ironie vesmíru nebyla ten večer na jeho straně. Zklamaně pohlédl na kost a rozhodl se, že se bude po zbytek večera věnovat něčemu jinému než bouřce.

Čtyřruký démon, který hru už podruhé vyhrál, byl ve značně povznesené náladě. Přejel pohledem své spoluhráče a několikrát zamrkal černočernýma očima. V dalším okamžiku poručil hostinskému, aby všem přinesl sklenku ohnivé vody. A Sirriel věděl, že je zle. Moc dobře si pamatoval, co se stalo naposledy, když se napil alkoholu, a byl odhodlaný se tentokrát hrozbě v podobě hořící pálenky vyhnout.

Když se nikdo nedíval, hodil obsah sklenky za sebe. Kdyby však mířil lépe, možná by hořící pálenkou nepolil velice hořlavého hobita. Hobit měl o to větší smůlu, že ho svým nápojem trefil i Zasezdrhnul. Sirriel vytřeštil oči a jenom sledoval, jak nebohé stvoření mizí pod dekou, kterou po něm hodil hostinský.

K třetí hře se už Sirriel nepřipojil. Nenápadně sledoval hráče. Zvlášť jejich měšce, které se některým houpaly nestřežené u pasu. Vyhlídl si jednoho člověka a vyčkával. Hráč se už povážlivě potácel a elfovi nebylo jasné, jak ve svém stavu ještě vydrží stát na nohou a lovit karty. Když si byl jistý, že mu krádež vyjde, naklonil se a sáhl po koženém váčku.

Radoval se však předčasně. V okamžik, kdy se jeho prsty dotkly měkké kůže, zakousl se mu do ruky blesk a bolestivě ho popálil. Zaklel a uskočil. Překvapeně mával popálenou rukou ve vzduchu a snažil se vzdálit od proklatých karet. Tiše nadával a foukal si na popáleninu, což však příliš nepomáhalo. Tiše úpěl a snažil se najít klidný kout, kde by mohl nadávat nahlas. Bezúspěšně. Hra ho naštvala.

"Chceš to obvázat?" ozvalo se za ním.

Poznal hlas hraničářky. Pomalu se otočil a pokusil se usmát. Dularee s ním poodešla stranou a namazala ošklivou popáleninu chladivou mastí. Sledoval, jak se nažloutlá hmota vsakuje do jeho kůže a zanechává za sebou slabou mastnou stopu a kůži, která pomalu získává svou původní barvu. Vděčně se na elfku podíval a poděkoval.

Celý zbytek večera však jenom z povzdálí sledoval dění v hospodě. Nechtěl hrát, nechtěl ani pít. A všude byli opilí hosté, kteří po sobě zanechávali převrácené židle a rozbité skleničky. Nelíbilo se mu tam a chtěl jít spát. Právě přemýšlel, proč se mu nedaří a kdo za to může, snažil se nějak zbavit pocitu, že za své nezdary si může vlastně sám, když vtom ho jeho hobití přítel vzal za loket.

"Pojď si zahrát. Tamhle ti vypadají, že by mohli trochu zlata pustit," ukázal na skupinku podnapilých mužů.

Sirriel chvíli klouzal pohledem z jednoho na druhého a poté souhlasně kývnul. Vesmír by musel být zvlášť zlomyslný, aby prohrál i jednoduchou hru s opilci. Přisedli ke stolu a začali hrát. A elfa pomalu opouštěly jeho chmurné myšlenky. Stříbrňáky se před ním množily a na jeho tvář se vracel úsměv. Spokojeně sevřel v dlani několik drobných mincí a byl rád, že než jeho spoluhráči nadobro opustili svět střízlivých, byl o patnáct stříbrných bohatší.

Po nějaké době už v lokále nezbyl nikdo, kdo by byl schopný nebo ochotný pít. Ti, co byli ještě při smyslech, se vypotáceli z hospody, aby mohli rozjímat o večerních zážitcích v teple svých domovů, ti méně šťastní upadli rovnou na podlahu. Sirrielovi se z toho pohledu zvedl žaludek a raději rychle zmizel do svého pokoje. A doufal, že se mu toho večera nebude o podlaze hostince zdát.