Sayonara | Noční návštěva

Ač nadpis vypadá, že se v tomhle článku bude odehrávat nějaké porno, skutečně tomu tak není. Takže ti z vás, kdož čekají typický dialog opraváře Helmuta a dámy, co se právě osprchovala, budou možná lehce zklamáni.

Usínala jsem. Bylo po půlnoci a já jsem přemýšlela, jestli náhodou na vině mého nespánku není odpolední astrokafe se Sašou. Už jsem skoro spala. Usnula jsem. Pak jsem se znovu probudila, ani nevím přesně proč. Chvíli jsem přemýšlela, kdo jsem, kde jsem a kdo to leží vedle mě.

Tomáš. Pomalu jsem se začínala vracet do reality a znovu jsem usínala.

Zvonek.

Ignoruji ho. Žádnou návštěvu nečekám, ještě bych se musela oblékat. Zvonil vůbec?

Zazvonil podruhé. Přemýšlím, že ho budu ignorovat znovu, ale v tom okamžiku jsem se hrozně naštvala. Určitě to zase bude nějaký bezdomovec. A vůbec, co mě má vůbec kdo budit? Určitě pro mě nebude mít ani lahev, ani čokoládu nebo kytku.

Oblékám se, rozhodnutá mu pořádně vysvětlit, proč není dobrý nápad mě budit po půlnoci. Rozrážím dveře a ptám se dotyčného, který smrdí po levných cigaretách, co chce.

Suverénně si to razí k nám do pokoje. Tak to tedy ne, hošánku, i kdybych se s tebou měla porvat, bez kytky, lahve, čokolády a pořádného vysvětlení nikam nejdeš! Chvíli se přetahujeme o dveře, načež z něj vypadne, že je údržbář a lidem pod námi teče voda na hlavu. Pouštím ho tedy dál, i když nepřinesl žádné obětiny, aby utišil můj hněv právě probuzeného.

Nenachází u nás žádnou závadu a odchází. Super. Uléhám a snažím se znovu usnout, s adrenalinem v těle to jde však poměrně nesnadno. A znovu znoní zvonek. Už vím, že je budu muset vpustit, jinak si odemknou sami. Začínám mít kolej pomalu ale jistě v nelibosti. Nemám ráda, když lidé neautorizovaně vstupují do mých teritorií.

Přivedl si kolegu. Mlátili do těch trubek snad hodinu. Nebo se mi to aspoň zdálo. Jako správní údržbáři si neopomněli vyměňovat hlasité postřehy o tom, že to nemůžou najít, povolit, utáhnout a že je všechno na hovno. Jo, v tom jsem s nimi musela souhlasit. Oni byli informováni, že budou v noci pracovat, a dělali to dobrovolně, ale mě o mém utrpení jaksi nikdo nezpravil.

Samozřejmě nic nenašli. Jaké překvapení!

Ráno jsem vstala velice nerada. Asi v devět jsem se dostala k počítači, kde jsem s hrůzou zjistila, že jsem měla být na jakémsi školení o tom, že si nemáme svítit laserem do oka a strkat vidličky do zásuvky. A zároveň v Nicoletu, kde jsem si domluvila schůzku, kterou bych rušila jen s velice těžkým srdcem. 

Jak se z toho vykecat a komu? To, že jsem na školení zapomněla, určitě znamená, že není tak důležité, jak se tváří. Určitě za to můžou ti údržbáři. A navíc jsem jednoho z nich potkala ve výtahu. A ještě jednou pro jistotu před kolejí.

Nakonec jsem usoudila, že nejlepší bude, když pojedu do firmy a školení nějak okecám, slíbím, že do zásuvek nic nepatřičného strkat nebudu. Nakonec to přeci jen nebylo tak důležité, takže jsem se rozhodla dobře a nikdo za mě test psát nemusel.

A dneska jsem zase nemohla usnout, i když jsem byla příšerně unavená. Nicméně v tomhle neusínání nehráli roli údržbáři ani kafe.

Ale o tom zase někdy jindy...