Polské lesní drogi a ploché deprese pramenišť

Strávila jsem kus víkendu s kamarády na polských drogách.

Trochu tomu ubírá na dekadenci fakt, že polské slovo drogi znamená cesty. Protože jsem hrozně rozlítaná bytost, Béďa speciálně pro mě s Tomášem naplánoval výlet do Jizerek.

Béďa neboli Roman u vodopádů

A tak jsem sebrala okurku, několik jablek, Toma a ještě několik dalších nezbytností a v sobotu ráno jsme se vydali chytit vlak v 7:25 do Tanvaldu.

Pozitivní vliv jizerské přírody na mého milovaného

Sešli jsme se v Tanvaldu, udělali jsme nájezd na pekařství, takže jsme tanvaldským domorodcům poněkud znepříjemnili sobotní dopoledne, protože kvůli nám byli bez těch výborných koláčků a koblih, o které jsme je připravili.

Healer naší party s Maruškou v popředí

Poté, co jsme vybrakovali pekařství, začalo pršet. Já i Tom jsme často zoufale nevybavení a ani tenhle výlet nebyl žádná výjimka. Naštěstí hned vedle pekařství stála prodejna sportovních potřeb, tak jsme si koupili dva modré pytle na odpadky s rukávy a kapucemi a vyrazili jsme na cestu. Po tropických vedrech byly ty přeháňky docela příjemným zpestřením léta.

Prošli jsme si naučnou stezku na Bukovec, obdivovali jsme přírodu a bylo nám hezky. Sice jsme na Bukovci pořádně zmokli a já jsem byla moc ráda za pláštěnku na foťák a upřímně i za svůj elegantní pytel na odpadky, ale stálo to za to. Všude byly buky a spousta další fauny a flory k obdivování. Nejvíc z nás obdivovala Maruška, která byla ještě navíc vybavená znalostmi botaniky, takže vím, že v Jizerkách roste vrbatka, která se používá na problémy s prostatou. Myslím. Škoda jen, že žádnou prostatu nemám, takže tuhle kytičku asi brzy zapomenu.

Můj oblíbený Digitalis purpurea!

Všude tam rostl náprstník, který si pamatuju velice dobře, lesní maliny a hromady borůvek. A víte, co je zrada? Borůvky jsou polsky jagody. Takže když jste zoufalí a máte absťák po borůvkách, nějaké snahy o přidání polského přízvuku do českého slova tak nějak nefungují.

Někdy po třinácti kilometrech a sedmi hodinách (ano, obdivovali jsme Jizerky vskutku důkladně!) jsme dorazili do polské vesnice jménem Orle.

Přivítal nás polský děda, který na nás mluvil polskočesky a nějak jsme mu rozuměli.

Celí vyhladovělí jsme udělali nájezd na tamější restauraci. Mně a Tomovi jaksi nedošlo, že hory nejsou voda a že je dobré s sebou táhnout trochu víc jídla než na vodu. Takže v nás pomalu začaly mizet klobásy, pirohy a ve mně ještě navíc polské medové pivo. Správně jsem identifikovala miod jako med, takže jsem nebyla ani nepříjemně překvapená. Jisté překvapení obstaral sýr, který měl být v Tomových pirožkách, nicméně tam jaksi chyběl. Místo něj tam byl tvaroh. No jo, zjistili jsme další důležitou věc - ser není sýr, nýbrž tvaroh.

Jelikož Béďa je geniální kytarista, hned tam uchvátil jakési jumbo, které smutně stálo v rohu. Začal hrát a po chvilce k němu přišel Polák, vrazil mu do ruky svou španělku (fakt kvalitní kytaru!) a řekl, že je lepší, ať hraje na ni. Tak jsme hráli a zpívali Nohavicu a Poláci s námi. Tedy na to, že jsme neuměli polsky skoro nic, jsme se docela kamarádili.

Pak si k nám přisedl ještě bývalý polský námořník, teď překladatel z polštiny do švédštiny, a zpíval německé a švédské námořnické písničky. Po chvíli nás však hospodský vyhnal ven a z jeho slov jsem pochopila, že se všichni jdeme podívat na fireshow. Když všichni, tak tedy všichni. Prostě nás vyhnal a zamkl za námi dveře.

Fireshow v Polsku

Nebyla to žádná profesionální performance, ale tím jak jim to nešlo a byli nadšení, to bylo jako nějaký výlet do středověku. Opravdu jsem čekala, že třeba ještě ukradnou nějakou slepici nebo něco takového. Pouštěli si k tomu jakousi kapelu, která hrála Pink Pantera a Mission Impossible ve stylu balkánské dechovky.

Ohnivé dvoukolo

Poté, co jsme se vyspali, jsme se vydali na cestu. Béďův ambiciózní plán ujít dvacet pět kilometrů s naší frekvencí obdivování přírody vypadal vskutku odvážně. Navíc mě začala brát křeč do klenby na noze, takže jsem se na to snažila nemyslet a jít, obdivovat za chůze motýly a kytky a vůbec snažit se to ignorovat, dokud to nepřejde. Nepřešlo, ale úspěšně jsme dorazili na nádraží v Hejnicích.

Příroda s osmi nohama

V Liberci jsme se rozloučili s Maruškou, Béďou i Damiánem a pokračovali jsme do Prahy. Protože jsme klikaři, Student Agency pro nás na poslední chvíli měla právě dvě volná místa, takže jsme se pohodlně usadili v autobuse a relaxovali s čokoládou.

Bylo to fajné a doufám, že se zase brzy sejdeme. Ale moc by mě zajímalo, co se stalo s mojí fyzičkou! Po necelých čtyřiceti kilometrech cítím svoje nohy, a to nejen čichově. Asi bych měla zase začít poctivě chodit na tréninky...

Krásná příroda po dešti