Pět v Polu, pes a hobití nory

A horké léto pokračuje!

Protože babička pokaždé na podzim tvrdí, že nechce nikam jezdit, a každé jaro se jí zajiskří očka, že by přece někam jela, aspoň na Slovensko, ani letošní rok nebyl výjimkou. Díky působení vyšších sil jsme já, sorellina, teta, babička a děda našli společný termín, kdy se můžeme vypravit za dobrodružstvím, naskládali jsme se do VW Pola a vyrazili jsme východním směrem.

Středa 29. 7. 2015

Původně jsem chtěla do Žamberka dorazit odpoledne, nicméně jsem ještě chvilku musela strávit v práci. No, musela... Spíš chtěla, protože jsem nechtěla komplikovat situaci a oddalovat termín webařské schůzky, protože mám v práci opravdu super podmínky a nepotřebuju si to nějakým vymýšlením pokazit.

Takže jsem měla možnost okusit kouzlo Jízdomatu. Našla jsem jednoho řidiče, který jel z Říčan do Hradce přes Uhříněves, přežila chvilku nejistoty, kdy jsem se začínala lehce obávat, že se neukáže a že se do Žamberka dostanu až někdy o půlnoci, a bylo to. Řidič přijel a celou cestu jsme ještě s ním a s jedním dalším klukem prokecali. Občas na mě sice koukali jako na přírodní úkaz, ale na to jsem zvyklá. Normálního člověka předstírat umím, ale nechci, takže tak. Byla jsem za šáhlého matfyzáka.

Čtvrtek 30. 7. 2015

Nacpali jsme se do auta. Vzadu bylo poměrně těsno, a tak jsme se museli střídat na sedačce spolujezdce. Bohužel se mi nepodařilo přesvědčit tetu k tomu, aby mě pustila řídit, takže jsem jen tak smutně pošilhávala po volantu. Mám absťák. Občas mám strach, že zapomenu, jak vypadá plyn zblízka a bude ze mě jedna z těch příšerných existencí, co jedou na devadesátce sedmdesát, brzdí před každou zatáčkou a neumí si při předjíždění podřadit. Možná už taková jsem?!

Sorellina vytáhla cestovní deník a jeli jsme. Po několika hodinách jízdy jsme konečně dorazili na místo do apartmá v Liptovskom Jáne, koupili jsme v Lidlu zásobu vína na večer (měli tam můj oblíbený Gewurtztraminer!) a relaxovali jsme. Dědovo rozdávání příkazů stále řídlo, až v deset hodin babička zavelela, že se jde spát, a den skončil.

Chodit spát v deset je nezvyk. Někdy musím podniknout nějaký spánkový experiment.

Pátek 31. 7. 2015

Po lehké snídani jsme vyrazili na café k příbuzným, z nichž skoro každý se jmenuje Janka, Ľubo, Ľubka nebo Palo. Jsou milí, moc hodní, i když vidět na vlastní oči knihovnu, kde je 99,9 % knížek a CD s křesťanskou tématikou, je trochu síla.

A určitě se těšíte na toho psa z nadpisu.

Toho jsem potkala ve Važci, vesnici, kde se děda a jeho sourozenci narodili. Dědova sestra zemřela a nechala po sobě zvířectvo, hlavně pejska Rickieho, který tam je teď zavřený. Tak první věc, co jsem tak trochu bez přemýšlení udělala, bylo, že jsem milého Rickieho pustila na zahradu. Samou láskou mě skoro zežral, jak byl šťastný z nečekaně nabyté svobody. Všichni ostatní se na mě samozřejmě dívali jako na děcko, protože jsem si sedla se psem venku a drbala jsem ho, zatímco uvnitř byly řešeny jakési seriózní věci, které nezahrnovaly drbání psů ani žádnou z mých dalších oblíbených aktivit.

Pak mi samozřejmě bylo sděleno, že dostanu blechy, alergii a jistojistě zemřu na nějakou zákeřnou psí chorobu, a jelo se dál, na Štrbské pleso. Tam jsme si vylezli k vodopádu Skok, znovu jsme zjistili, že tam je turistů skoro tolik jako na Václaváku a nakoupili nějaký ten alkohol, aby nám zbytek rodiny věřil, že jsme vůbec byli na Slovensku.

Večer proběhly příjemné krmící a napájecí rituály a šlo se spát. V deset. Zase jsem si na to nezvykla.

Sobota 1. 8. 2015

Po již tradičním ranním café jsme se vypravili do Liptovskej Tepličky, kde byl v ten čas tradiční festival řemesel. Prodávaly se tam různé domorodé věci včetně fujar, na které mlsně koukala sorellina. A tam taky byly ony hobití nory. Sice jsme žádné hobity nepotkali, ale aspoň jsem si je vyfotila.

Hobití nory na Slovensku

Odpoledne jsme si chtěli jít někam zaplavat, ale protože jsem se na slunci lehce připekla a bolela mě hlava, nakonec zájem o plavání měla jenom sorellina, a navíc to bylo hrozně drahé, tak jsme šli raději na café. Asi je ze mě závislák.

Večer jsme se šli podívat zase za příbuznými, protože pro nás přichystali večeři. Byl tam i jeden starý pán, který měl Parkinsona, ale protože měl svůj dobrý den, nechal se dovézt za námi. A s dědou si zazpívali, to byl úplně nejkouzelnější okamžik ze všech. V dědovi se probudilo jeho psychiatricko-slovenské já a fakt jim to šlo hezky. Škoda, že jsem si to nemohla natočit.

Neděle 2. 8. 2015

V neděli jsme se sebrali a odjeli. Děda nasadil svůj oblíbený režim vojenského organizátora, což jsme velice dobře zaznamenali, nicméně i tak jsme cestu zvládli v přibližně dobrém psychickém stavu.

A jsem zvědavá, kam vyrazíme příště.

A když budu mít auto, tak mě nikdo nebude moct zakazovat řízení, muahahahaaa!