Šedá je linka silnic

Jestli jsem kdysi měla ráda řízení auta, tak teď jsem na tom tak, že bych ho každý večer brala na romantickou večeři, zvala do divadla a kupovala mu rudé růže. No dobře, možná trochu přeháním, ale nějak podobně se mi do té činnosti podařilo se zamilovat.

Předtavte si, že sedíte nad něčím, co se vám vlastně ani moc nechce dělat, protože musíte přemýšlet nad spoustou jiných věcí, které vás štvou. Hormony a podobné blbosti dělají svoje a několik hodin strávíte se sevřeným žaludkem a plícemi o dvě velikosti menšími, než by se slušelo.

Pak dorazíte do kanceláře, uděláte si kafe, seberete klíčky a techničák z krabičky a přemýšlíte, kudy pojedete. Bez navigace, protože ta vypůjčená jaksi nereaguje. Zrak se pomalu zostřuje, popadnete ještě pár müsli tyčinek, přístroj, který máte přepravit do Kralup, a vyrážíte na cestu.

Udělala jsem několik koleček po Uhříněvsi, protože směr, kterým jsem chtěla jet, byl jaksi jenom pro pěší. Po chvíli kroužení, otáčení a couvání jsem konečně našla správný východní směr. Počítala jsem minuty a odhadovala, kdy se stočit na sever. Ano, jela jsem podle sluníčka, protože jsem naprosto netušila, kde jsem. Vřelý dotek na levé tváři a sporadické cedule mě nakonec dovedly až na dálnici do Ústí.

A pak jsem si uvědomila, že mi vlastně už není špatně. Dokonce ani tehdy, když jsem si vzpomněla, proč mi vlastně špatně bylo.

S Berlingem jsme se seznámili už poměrně dobře, po stovce společných kilometrů ani neprotestoval proti mým nápadům a pořádně jsem ho projela, že mu dokonce zmizela kontrolka indikující možné poškození motoru.

V Kralupech jsem si udělala menší vyhlídkovou jízdu, protože jsem si vytiskla mapu ne úplně dobře. Technopark jsem ale nakonec našla, stejně jako svého kolegu, poslechli jsme si pár přednášek, předvedli přístroj a jela jsem zase zpátky. Chtěla jsem jet přes Černý Most, ale opravují dálnici, tak si mě chytil špatný pruh a už jsem jela směrem na Hradec.

A co kdybych to vzala na Úvaly a dál na jih?

Zajímavá myšlenka. Bohužel na soukromém parkovišti jakéhosi supermarketu mi nebyli schopní poradit.

Vy chcete do Uhříněvsi?

Jo. To je na jihovýchodě Prahy. Jihovýchodně od Říčan.

No, ale tady jste na severu.

No, já vím.

Asi přes Úvaly, no...

Tak děkuju, hezký večer.

Asi bych měla vymyslet jiný způsob udávání polohy než pomocí světových stran. Anebo si pořídit chytřejší telefon. Nicméně z mého nápadu nakonec sešlo, když jsem se ve tmě nedostala na Úvaly, ale zpátky na dálnici do Prahy. To bylo v pohodě. Podruhé jsem se špatným pruhem chytit nenechala. 

Až v Uhříněvsi jsem se musela podívat na seznam zastávek autobusu, abych aspoň přibližně věděla, kde co je. Ve tmě vypadá všechno úplně jinak.

Ale bylo to super. Už se těším, až se mi zase nějaké auto dostane do ruky.

Stejně je to zvláštní. Čekáte nějakou poezii o tom, jak je šedavá linka silnic, a nakonec se dovíte, jak Ereandil jezdí autem.