Hejna bílých mušek

Napadlo mě, že se tady dlouho nemihlo nic poetického. Před pár dny se mi asi po čtvrtém café podařilo sepsat několik řádků o mé cestě z práce. Tak tady jsou.

Hejna bílých mušek se tiše vznáší nad kolejemi. Lesknou se ve zlatém světle zapadajícího slunce, připomínají oživlý popel.

Jsou všude, jako pouštní písek se derou do úst cestujících, kteří čekají na svůj vlak.

Temné dunění ohlásí průlet rychlíku, vzduch, který před sebou vlak tlačí, narazí do mého těla a na zlomek sekundy zvýší adrenalin v mých žilách. Omámeně hledím na to plechové zvíře, jak se kolem mě žene ohromnou rychlostí.

Nedokážu se hnout z místa, nechávám do sebe narážet silný vítr znovu a znovu, dokud vlak nezmizí dál na jihovýchod.

Bílé mušky, které se zachránily před ocelovým kolosem, zase sedají na koleje, někam tam, kde musely ještě před několika okamžiky umírat v desítkách jejich sestry.

Zlaté paprsky zapadajícího slunce ozařují jejich křídla a celé nádraží se znovu pohrouží do ticha rušeného jen těžko patrným hukotem velkoměsta v dáli.

Jako pouštní písek se vplétají cestujícím do vlasů a usedají jim na rty.

Jako pouštní písek klesají, vznášejí se a mizí.

Sluneční paprsky se ještě naposledy zalesknou na kolejích a zmizí docela.

Na jihovýchod se táhnou dvě koleje.

Dva slepýši.