Některé dny jsou takové nenápadné. Nic se neděje, začnou, skončí a ani si toho nevšimnete. Ale některé dny jsou zase ohromně husté. Třeba jako ten dnešní.
Připadám si hustě. A schopně. Nějak se stalo, že se mi podařilo nakopnout můj interní reaktor a dostat ho do kritického stavu. Takže se musím pochlubit. Povedlo se mi:
- Vstát brzo a stihnout zkoušku naší matfyzácké Rybovky v osm ráno,
- dostat ke zpívání tenorové sólo v Graduale,
- změřit několik vzorků,
- zajít si na oběd,
- uvařit si café,
- koupit si digitální pianino (yay!),
- zjistit, že oprava mého foťáku by stála víc než nové tělo (*cry*),
- napsat nečekaný test ze španělštiny na 80 %,
- zapomenout si věci ve škole,
- pokecat si s vrátnou, která mi je vyzvedla a schovala,
- pokecat si se španělkou, která seděla ve vlaku vedle mě, v podstatě nevěděla, kam jede, a za záchranu mi věnovala zapalovač se španělskou vlajkou a hezky po španělsku mě políbila,
- zapnout si aparaturu na zítřejší měření,
- najít ušetřit asi dva firemní tisíce na dvou pipetách, což se vždycky hodí,
- a pořád vypadat úžasně.
Takže přeji hezký večer a já jdu zkusit, jak můj nový zapalovač se španělskou vlajkou podpaluje.
