Sayonara | Sedni!

V rámci údržby mé mysli jsem teď sepsala krátkou hříčku. Přivedla mě k tomu taková úvaha, co by se stalo, kdyby evoluce na planetě Zemi probíhala trochu jinak. Enjoy, a budu ráda, když mi napíšete, jak se vám to líbilo. Jo, a kdybyste narazili na nějaký překlep nebo nějakou podobnou zrůdnost, tak předem díky za upozornění, neboť jsem to po sobě nečetla.

Kyvadlo starých hodin se tiše kývalo ze strany na stranu a netečně odměřovalo čas. Charlie seděl na zemi a sledoval, jak se lesklý kus kovu pohybuje. Naklonil hlavu na stranu a podrbal se na krku. Nový obojek ho svědil. Byl sice z hezké červené kůže a zdobily ho lesklé cvočky, ale Charlie by ho s radostí vyměnil za svůj starý otrhaný obojek. Ten byl ale nenávratně pryč, a tak Charliemu nezbývalo nic jiného než se pokoušet usnout nebo sledovat kyvadlo hodin.

Konečně v zámku zarachotily klíče a dveře se pohnuly. Charlie vyskočil a nadšeně začal sbírat všechny svoje hračky. Mohutná silueta přátelsky zavrčela a odhodila svazek klíčů na poličku. Charlie opatrně nahlédl do chodby a nechal se podrbat za uchem. Jeho psí pán byl hodný, pokaždé když odcházel, dal mu do misky piškoty a nezamykal lednici, i když věděl, že tam Charlie chodí na karamelové mléko a uzenou šunku.

Rufus si otřel zadní tlapy a svalil se na pohovku. Bezmyšlenkovitě hladil Charlieho po hlavě a snažil se nemyslet na těžký den v práci a na ještě obtížnější schůzku s dvěma kočkami, která byla před ním. Nesnášel politiku, ostatně jako každý pes. A kočky, jak jen nesnášel kočky. Nejraději by je poslal přes oceán, odkud několik tisíciletí přes Psistem připluly. Chovaly se, jako kdyby jim patřil celý svět. A jejich kultura přitom nebyla kdovíjak převratná. Pravda, jejich architektura byla docela líbivá a určitě mnohem elegantnější než robustní psí stavby, ale bez psích vědců by si ještě dávno lízaly genitálie. Ne že by to teď nedělaly, ale alespoň si u toho mohly pustit klimatizaci a povídat si o tom s ostatními kočkami.

Zavrčel, až sebou Charlie trhnul a uskočil. To Rufuse zamrzelo, nechtěl svého věrného přítele takhle vylekat. Podal člověku piškot, pohladil ho po dlouhých černých vlasech a zadíval se na jeho tmavohnědé oči. Měl nejhezčího a nejchytřejšího člověka z celé čtvrti. Vlastně měl dva, Charlieho a Yoko, ale tu viděl jenom při krmení, jinak se celé dny toulala. Byl si však jistý, že byla také ohromně inteligentní - i když lidé neměli víc než metr, dokázala najít a ukrást všechny sladkosti, které si schoval, dokonce i ty, které byly ukryté v hrnečcích v horních policích. A nikdy přitom nic nerozbila. Když nechtěla.

Zapřemýšlel, jestli by stálo za to ji nechat připustit, ale rychle to pustil z hlavy, dalšího člověka nechtěl a neměl čas, aby řešil, kdo si od něj mládě vezme. Vtom ho z přemýšlení vyrušil ostrý pach. Zamračil se a s krátkou štěkavou nadávkou seskočil z gauče. Právě včas, akorát se ozval zvonek. Cvičně si před zrcadlem vyzkoušel přátelský úsměv a otevřel dveře.

Obě kočky se na něj přesladce usmívaly. Měly načesanou a navoněnou srst a skoro vůbec na nich nebylo vidět, jak pohrdají celým psím národem. Za nimi stál Rufusův kolega z ministerstva obrany a prohlížel si pozadí jedné z koček. Všichni čtyři se usadili kolem stolu a chvíli se beze slov sledovali. Ve vzduchu bylo cítit napětí, které by se dalo krájet.

"Vaši fyzikové a inženýři," prskla zrzavá kočka, "dělají velice podivné věci."

"A vy víte překvapivě hodně o tom, co dělají naši fyzikové a inženýři," zavrčel Rufus. Zrzavá kráska byla sice nádherná, ale nejraději by ji strčil hlavu do sudu s ledovou vodou.

"Je těžké si nevšimnout. Cítím však povinnost vás upozornit, že Velká válka je ještě stále žhavé učivo i v našich školách," zapojila se do rozhovoru černá kočka, aniž by si přestala prohlížet své naleštěné drápy.

"Já zase cítím povinnost vás upozornit, že tomu, co dělají, nerozumíte a bylo by velice nerozumné je zkoušet napodobovat," vyštěkl Rufus.

Charlie seděl na pohovce a sledoval rozhovor. Neměl z toho všeho mňoukání, prskání a vrčení vůbec dobrý pocit. Dokonce i Yoko se krčila na skříni a bez hnutí sledovala, co se děje. Šikmýma černýma očima propalovala obě kočky a hlídala každý jejich pohyb. Slyšela, co provádějí kočky lidem, a vůbec se jí jejich přítomnost nezamlouvala. Po chvilce tiše slezla ze skříně a proplížila se do chodby. Z obývacího pokoje k ní doléhalo vrčení, prskání a poštěkávání. Opatrně otevřela jednu z kabelek na věšáku a sáhla do ní.

Jako první vytáhla perleťový skládací nožík. Bez váhání jej uložila do kapsy svých černobílých šatů. Taková věc vypadala užitečně. V malé kapsičce kabelky našla podivný kovový váleček s malým tlačítkem. Chvíli váhala a pak jej stiskla. Na stěně se objevila malá červená tečka. Yoko sebou trhla a podivný předmět raději honem rychle uložila zpátky. Plastové kartičky ji nezajímaly, stejně jako kusy barevné látky. Co bylo však mnohem zajímavější, byl obrázek dvou psů, kteří se skláněli nad podivnou velkou špičatou věcí. Vypadalo to ohromně důležitě, přesně jako něco, co když se ztratí, tak to způsobí spoustu štěkání a vrčení, a když se to neztratí, způsobí to přibližně stejně vrčení, jako když zmizí masové koláčky připravené na Vánoce.

Yoko se zamyšleně dívala na obrázek. Nikdy předtím neviděla psy v oblečení, považovali nošení látek na těle za něco podřadného, něco, co se hodí jenom pro štěňata nebo pro lidi. Ale tihle psi vypadali příliš důležitě na to, aby byli navlečení v šedých pláštích. Uklidila obrázek raději zpět do kabelky, vrátila se tiše do obývacího pokoje a sedla si k Charliemu.

"Ty kočky se mi nelíbí," naklonila se k chlapci.

Charlie se na ni překvapeně zadíval. Yoko většinou nemluvila.

"Mně se nelíbí ani jiné kočky," zašeptal Charlie a přikrčil se, když po něm jedna z koček vrhla přísný pohled.

Yoko odběhla do kuchyně a Charlie ji váhavě následoval. Dívka otevřela skříňku a vylezla po poličkách nahoru. Za okamžik hodila na zem pytlík karamelových sušenek a seskočila dolů. Otevřela balíček a nabídla Charliemu.

"Ty kočky", šeptala, "mají v kabelkách divné věci. Váleček, co dělá na stěně červené tečky, a obrázek psů v oblečení."

"Psů v oblečení? Jako nějaký ten divný večírek?"

"Ne. Ti z toho obrázku vypadali hrozně důležitě."

Charlie nevěděl, co říci, tak snědl další sušenku. Yoko byla zvláštní. Stále nevěděl, co odpovědět, tak snědl i poslední sušenku. Yoko schovala prázdný obal mezi nářadí a někam odběhla. Díval se za ní a přemýšlel, co kočky a psi mají vlastně za problém, když umí stavět domy, v kterých je teplo, vyrábět přístroje, které hrají samy hudbu a není v nich nikdo zavřený, nebo krabičky, které připravují teplé kakao. Ulehl na měkkou červenou podušku a sledoval kočky a psy u stolu. Připadali mu skoro stejní. Všichni velcí a chlupatí, jenom byli jinak cítit.

Konečně kočky odešly a s nimi i nepříjemné napětí. Rufus i jeho kolega vyčerpaně padli na pohovku a oba se najednou natáhli k talíři se sušeným masem.

"Ty kočky," vydechl Rufus a zavrčel.

"To mi povídej. Minulý týden jsem jednu sbalil v baru a ona mi potom nedala ani najíst. Chápeš to? A ještě mi řekla, že kocouři to umí líp. Mrcha jedna."

"A proč ty si nenajdeš nějakou slušnou čubku a pořád proháníš kočky, když s tebou vždycky takhle vymetou?" podíval se na něj Rufus a podrbal Charlieho, který neměl nejmenší tušení, že kdyby jim rozuměl, byl by raději někde jinde.

"Já ti nevím, hafane. Čubky jsou fajn, ale víš jak, jednou, dvakrát si s ní užiješ a pak za tebou pořád chodí, a to je hrozná otrava."

"Jsi magor," odtušil Rufus a zakousl se do dalšího kusu masa.

Charlie se protáhl, stočil se na koberci a zavřel oči. Jeho psí pán mu sundal obojek, který ho celý den svědil, a to mu ke štěstí stačilo.

Mezitím se v prezidentském křesle z bílé kůže rozvaloval tlustý černý kocour. Neměl právě nejlepší den. Sekretářka ho vyrušila uprostřed siesty a údržbář v jeho kanceláři nedopatřením vylil jakousi smrdutou barvu, která páchla jako pes a nešla ničím odstranit. Navíc mu pomřela polovina rybiček v akváriu. Ale jedna věc na tom hrozném dni byla přeci jen příjemná - velitel národní bezpečnosti mu daroval takové hezké červené tlačítko. Bylo přesně tak červené, jako světýlko laseru, s kterým si hrál jako malé kotě. A navíc tohle krásné tlačítko blikalo, a kdyby se zmáčklo, prý by udělalo něco moc ošklivého v psím hlavním městě. Nepamatoval si přesně, co to bylo, protože velitel mluvil v záhadných termínech, které mu poté shrnul větou, že by to psům pořádně přeleštilo kulky, ale znělo to zábavně.

Byl to opravdu špatný den. Ale prezident se nevzdával, přeci nepůjde spát s myšlenkou na přerušenou siestu a smrdutou barvu v jeho kanceláři.

A tak začala další Velká válka mezi psy a kočkami.