Příběh Leonessy aneb půlnoční překvapení

Sex. Drogy. A démoni.

Zkrátka všechno, po čem byste mohli zatoužit o půlnoci. Dlouho jsem se chystala k úpravám Leonessina příběhu a tenhle měsíc jsem se k tomu konečně dostala. Prošla jsem si poznámky od Toma Lindyho, Toma Schyzofrenyka a Hladové Hubaté a pustila jsem se do toho. Předem varuji, že je to hrozně dlouhé, je to totiž všech deset dílů v jednom článku. Přesto však doufám, že si čtení užijete minimálně tak, jako jsem si já užila psaní a zanecháte mi případně i nějaký ten komentář. Inachis, Mithia a Nefries patří k mým postavám ve hře World of Warcraft a je možné, že se o nich rozepíšu víc, až budu mít některou ze svých kreativních chvilek.

Krátký abstrakt: Leonessa je léčitelkou ve Stříbrném Měsíci, městě elfů. Neustále ji však pronásleduje smrt jejích blízkých. Svým chmurám chodí unikat do Arcanie, podzemního doupěte pochybné pověsti. Jednoho večera se tam setká s kouzelnickým učněm Inachisem, což Leonessu zavede k mnoha dobrodružstvím, o kterých se jí nikdy ani nesnilo.

Chrám byl tichý a sotva znatelně dýchal chladným vzduchem. Na oltáři ležela rakev a v ní šedovlasý elf. Nebyl starý, to dlouhá nemoc se prohnala jeho vlasy a zbrázdila jeho tvář. Teď však necítil bolest, jeho duše byla na cestě do zemí neumírajících a ztrápenou tvář zdobil blažený úsměv. To proto, že umíral s pohledem upřeným na svou milovanou dceru.

Leonessa seděla opodál a bez hnutí sledovala rakev svého otce. Smutné zelené oči elfky byly zrudlé pláčem. Rukou si prohrábla zacuchané černé vlasy a popotáhla.  Zase ji dostihla smrt a navždy odešel další z jejich blízkých. Zvedla se, pohladila tvář svého mrtvého otce a opustila chrám. V klášteře, kde se svým otcem bydlela, si vzala jenom pár zlatých mincí, rychle se opláchla a zamířila do Arcanie, klubu s pochybnou pověstí. Tiše se pohybovala spoře osvětlenými uličkami, až konečně dorazila na jediné místo, po kterém v tom okamžiku toužila. Otevřela oprýskané dveře a opatrně sestoupila po rozbitých schodech. Dotkla se těžkých dubových dveří a zaklepala. Nikdo neodpovídal, zevnitř  k ní však doléhal smích a tlumené rozhovory. Konečně se otevřelo malé okénko a elf s bledou tváří ji vpustil dovnitř.

"Vítej, princezno z chrámu," pozdravil ji.

"Tu princeznu si dnes prosím ušetři. Nemám náladu na vtipkování."

"Chápu. Pojď dál," pokynul jí.

Na podlaze se válel šedavý dým a celá místnost byla osvětlená jenom několika magickými fialovými svíčkami, které levitovaly u stěn.

Kapky, které z nich odkapávaly, se těsně nad podlahou vypařily a zbyly po nich jenom obláčky šarlatového kouře. Kráčela po huňatém koberci a míjela řadu těžkých fialových závěsů. Nakonec se zastavila u jednoho z nich a opatrně jej odhrnula. Elf, který ležel na zemi, otevřel líně jedno oko a chvíli ji sledoval. Klouzal pohledem z pobledlé tváře na tmavý šátek, který byl na několika místech zaprášený. V tu chvíli mu to přišlo zvláštním způsobem fascinující. Bílý prach mu připomínal dva bojovníky tančící svůj tanec smrti.

"Leo?" zeptal se tichým chraplavým hlasem.

"Hm..."

"Tebe jsem dlouho neviděl," podal jí misku s datlemi plněnými tmavou hmotou.

Leonessa se beze slova posadila k elfovi a vzala si několik kousků nabízeného ovoce. Po jazyku se jí rozlila příjemně nasládlá chuť datlí. Podívala se na elfa ukusujíc ovoce.

"Nefri, myslíš si, že každý, na kom mi začne záležet, musí umřít?"

"Jednou určitě..." odpověděl a zadíval se do prázdna.

"Mohl žít ještě tisíc let..." zašeptala.

"To určitě není tebou. Vždyť já pořád ještě žiju, a jestli mě něco zabije, rozhodně to nebude tvoje přítomnost. I když..." zadíval se do jejích očí. Leonessa se hořce usmála a ulehla na jeho klín. Nefries jí odhrnul z čela pramen vlasů a podal jí další datli. Zavřela oči. Cítila, jak její končetiny těžknou.

"S čím máš ty datle?" zeptala se a pokynula hlavou směrem k misce s ovocem.

"Se salpi. Prý nasbírané za posledního úplňku."

"Hmm, jsou dobré. Mají sílu," protáhla se a odhodila košili, která ji nesmírně tížila. Její drobné tělo v tlumeném světle bíle zářilo. Elf se na ni se zalíbením díval a konečky prstů hladil její drobná ňadra.

Leonessa však v tu chvíli byla tisíce mil daleko a doteky štíhlých prstů vnímala jako vzdálenou tichou hudbu. Její mysl se toulala vesmírem a nechala se laskat konejšivými vlákny neviditelné energie, které k ní proudily ze všech stran. Zahlazovaly rány, které zbyly v její duši po odchodu jejího otce, matky i obou bratrů. Alespoň na chvíli mohla zapomenout a nechat se unášet silou kouzelných bobulí salpi.

Nefries se usmíval při pohledu na její klidný obličej. V tu chvíli se sotva znatelně rozhrnul závěs a bledý elf v tmavé róbě, majitel klubu Arcania, postavil na koberec dýmku, uklonil se a zase tiše odešel. Nefries přivoněl k bylinné směsi v dýmce a usmál se. Opatrně, aby nevyrušil elfku ležící na jeho klíně, potáhl. Poznal výraznou chuť šalvěje, listů salpi a kornisy, vzácného bodláku s krvavě rudými květy. Vypustil z úst proužek dýmu a sledoval, jak se pomalu vznáší ke stropu. Leonessa se na jeho klíně zavrtěla a natáhla k němu ruku. Sklonil se k ní a políbil ji na rty. Usmála se a naklonila se k dýmce. Přičichla si a uznale pokývala hlavou. Protáhla se a opřela se zády o huňatý koberec přitlučený na zdi. Zadívala se na svého společníka.

"Máš nějaký zajímavý kšeft, že pokuřuješ kornisu?"

"Před tebou se nedá nic utajit, co?" zeptal se a v duchu proklel pověst byliny. Mezi léčiteli a bylinkáři bylo známé, že kornisa je bylina vojáků, nájemných vrahů a akrobatů, protože po několika hodinách od požití výrazně zlepšuje smysly. A Leonessa, navzdory svému tvrzení, že nosí smrt, byla léčitelka.

"Nedá," usmála se.

"Mám," odpověděl stručně. Leonessa se na víc neptala, jenom pokývala hlavou.

Elf dokouřil, rozloučil se s Leonessou a zvedl se k odchodu. Chvíli koukala do prázdna a potom zazvonila na malý zvonek, aby zavolala bledého elfa.

"Nějaké přání?" zeptal se a snažil se nezírat příliš nápadně na její nahý hrudník.

"Nevím co, můžeš mě něčím překvapit? Nechce se mi nic vybírat."

"Udělám, co budu moci," usmál se a odešel.

Za několik okamžiků přišel s dýmkou a džbánkem pití, které vonělo zázvorem a skořicí. Leonessa přivoněla ke směsi bylin i nápoji a hned se zhluboka napila.

Otevřela oči a koukala do očí cizímu elfovi.

"Ruším?" zeptal se a i ve slabém světle magických svíček bylo vidět, jak jeho obličej zrudl.

"Jo. Ne. Asi ne. Co potřebuješ? Vědět, jak vypadají prsa?"

"Omlouvám se, všude je plno. Já... Přijdu jindy," vykoktal a byl by odešel, kdyby se nezamotal do dlouhého závěsu a neupadl na zem. Leonessa vyprskla smíchy.

"Počkej, nemusíš odcházet. Můžu se obléct."

"Ne, to nemusíš, já... To nevadí."

"To věřím, že ti to nevadí," pousmála se lehce omámená elfka a ledabyle si oblékla košili. Neznámý elf přisedl a podal jí ruku.

"Jsem Inachis. Majitel Arcanie je můj přítel."

Leonessa se na něj zadívala. Od jeho dlouhých tmavých vlasů se odráželo slabé světlo svíček a dodávalo jim nadpřirozený fialový lesk. V jeho očích viděla vzrušení, ale i zvědavost a přátelskou duši. Po chvíli přeci jen stiskla jeho dlaň.

"Jmenuji se Leonessa, Lea. A ty jsi nějaká ztracená existence, voják, nájemný vrah nebo student magie, co potřebuje zalévat vědomosti?"

"Asi nejspíš to poslední," odpověděl a zatoulal se pohledem k stříbrným nitkám fialkové košile, která možná až příliš přesně kopírovala křivky těla své nositelky. Lea se usmála, zhluboka se napila a podala džbánek s pitím svému společníkovi. Mladý mág se napil, nepřestával ji však sledovat. Ona se smála, opojená kouzelnými bylinkami, a na několik hodin mohla na všechno zapomenout.

Když se probudila, slunce se už sklánělo k obzoru. Otevřela oči a zarazila se, protože pokoj, kde se nacházela, nepoznávala. Na stole, který rozhodně nebyl její, ležela hromada neznámých knih a ještě méně známé zařízení, které se samo pohybovalo. Na neznámé polici stála zcela neznámá soška vlka. Z cizího okna viděla do neznámé zahrady. A aby toho nebylo málo, kolem jejího pasu ležela neznámá ruka. Najednou se jí však vybavila celá noc strávená ve společnosti nesmělého studenta magie, příjemný rozhovor, procházka probouzejícím se městem ještě v opojení bylin a alkoholu i přelézání zdi Akademie. Opatrně odsunula mágovu ruku, rychle se oblékla a potichu vyklouzla ze studentského pokoje.

Týdny a měsíce plynuly. Dny strávené v městském lazaretu střídaly noci ve sklepení Arcanie, kde mohla Leonessa alespoň na okamžik na všechno zapomenout. Mezi těžkými fialovými závěsy poletovaly lehké myšlenky ztracených elfů spolu s jejich vzdechy i smíchem. S dýmem, který líně opouštěl temnou místnost skulinou pod dubovými dveřmi, odcházely i starosti studentů, kteří potřebovali svou chvilku odpočinku. Město nechávalo Arcanii žít a Arcania na oplátku nechávala žít město.

"Podrž mi skalpel," otočila se Leonessa na mladou elfku a opatrně vzala do ruky ocelovou pinzetu. Pod rouškou skousla ret a začala pomalu vytahovat drobné úlomky kovu z hluboké hnisající rány. Několikrát vymyla ránu a opatrně vysála pórovitou houbou zbytky bylinné desinfekční směsi.

"Jehlu," naklonila se k elfce a drobnými stehy ránu zacelila. Nakonec stáhla rukavice, pečlivě si omyla ruce a dlaň pravé ruky přiložila na slabě krvácející linku. Zavřela oči a tiše zazpívala zaklínadlo. Cítila, jak se rána zahřívá a uzavírá. Nakonec si znovu pečlivě omyla ruce a nechala svou pomocnici, aby ránu ovázala. V malé koupelně ze sebe strhala zakrvácené oblečení, hodila jej na hromadu a oblékla se do čistého pláště. Toho dne ji čekala ještě jedna náročná operace.

Odešla do zahrady, kde kromě několika pacientů sedících pod stromy nebyl nikdo. Opřela se zády o starou lípu a z kapsy vytáhla sáček s bylinami. Na tenký papírek rozprostřela sušený list kornisy a dalarny, rostliny, která střelcům a léčitelům zpevňovala ruku a urychlovala účinek kornisy, která zase zbystřovala smysly. Nakonec vše pečlivě zabalila a zapálila. Nasála načervenalý kouř a zadívala se do koruny mohutné lípy. Někdy stromům záviděla jejich klidný život.

Za několik okamžiků seděla u oholené lebky mladého elfa. Nadechla se. Elf byl znehybněný kouzlem, které mu nedovolovalo nic jiného než dýchat a neartikulovaně mluvit. Umyla si ruce a položila pravou dlaň na elfovu horkou hlavu. Potřebovala ji znecitlivit a vyhnat krev z žil. Podívala se na svého starého učitele, který stál nad ní a sledoval její počínání. Její pomocnice držela elfa za ruku a druhá dívka právě chystala tácek s nástroji. Pilky, skalpely a jehly se leskly v odpoledním slunci a Leonessa doufala, že elf její nástroje neuvidí. Nechtěla ho děsit víc, než bylo nutné.

Tmavou barvou načrtla na jeho hlavu několik čar, vzala do ruky skalpel a s jistotou vedla řezy, kterými oddělila kůži od kosti. Připevnila ji, aby se jí nepletla a pomalu začala pilkou pronikat tvrdou kostí. Jedna z jejích pomocnic zapálila v místnosti několik vonných svíček, aby pacient necítil zápach řezaných kostí. Konečně Leonessa opatrně odklopila čtvereček bělavého materiálu a zadívala se na tepající hmotu mozku. Malým nožíkem opatrně rozřízla bělorůžovou blánu, která orgán chránila, a lehce se dotkla růžové hmoty. Elf se zasmál. Leonessa tedy omyla mozek slanou vodou a odtáhla od sebe dvě části mozku. Pomalu a opatrně je odtahovala a po očku sledovala, jak se elf usmívá a nesrozumitelně blábolí. Konečně našla, co hledala.

Mezi růžovými zákrutami tepající hmoty protkané rudými žílami se černal zlověstně vyhlížející nádor. Opatrně do mozku vložila bílou houbu, aby jej zafixovala, a s pohledem upřeným na svého učitele vzala do ruky skalpel. Starý elf na ni kývnul. Nadechla se a začala vetřelce opatrně odstraňovat. Minuty se vlekly a nádor se pomalu odděloval od zdravé tkáně. Konečně bylo po všem. Leonessa ulehčeně vydechla, vyjmula houbu a znovu několikrát opláchla tepající orgán. Jedna z elfek jí podala chybějící kus lebky, vzala jej a pomocí speciální pryskyřice přilepila na jeho místo. Zašila kůži na hlavě, trochu ji zacelila a nechala své pomocnice, aby elfa ovázaly a uložily ke spánku, který bude potřebovat.

Jakmile se převlékla do čistého oblečení, zamířila na své oblíbené místo – do Arcanie. Sotva se před ní otevřely těžké dubové dveře, padla bledému elfovi kolem krku.

"Laurie, dneska si potřebuju pořádně odpočinout..." zamumlala a elf ji odvedl do svého pokojíku. Jeho dlouhá róba se za ním tiše vlnila a vířila kouř válející se po zemi. Podal jí sklenici krvavě rudého nápoje a léčitelka se zasmála. Vzpomněla si na svůj den v nemocnici, pozvedla pohár a zhluboka se napila. Celým tělem jí projela vlna uvolnění, až se jí podlomila kolena.

"Těžký den?" zeptal se elf.

"Pssst, nemluv," přitočila se k němu Leonessa a umlčela jej dlouhým polibkem. Její společník pochopil rychle a na nic dalšího se neptal.

Další den strávila Leonessa opět v nemocnici. Byla ráda, že další složitou operaci pro ni její učitel naplánoval až za několik dní. Celý den tak ošetřovala jenom řezné rány, zlomeniny a popáleniny.

"Leo? Máš chvilku? Je tu jedna dost ošklivá popálenina," zavolala ji jedna ze sester. Leonessa zvedla hlavu a počkala, až k ní dovedou dalšího pacienta. Zarazila se, když v něm poznala svého společníka z večera, kdy zemřel její otec. Doufala, že jí nepozná.

Na tváři měl nehezky vyhlížející popáleninu, která se táhla na krk. Obě ruce měl zčernalé a na levém lokti měl přiškvařenou látku. Nezdálo se, že by ji poznával. Leonessa si připravila masti, lektvary a nástroje a pustila se do ošetřování.

"Jak se jmenujete?" rozhodla se promluvit, aby odvedla jeho pozornost od látky, kterou se snažila odstranit z jeho kůže.

"Inachis," sykl elf a zadíval se na pinzetu, v které se černal kus jeho kdysi modré košile.

"A co jste prováděl?"

"Zkoušel jedno kouzlo. Nepovedlo se," hlesl posmutněle a popotáhl.

"To vidím. A co to bylo za kouzlo?"

"Dračí dech."

"Hmm, to zní zajímavě. Proč dračí dech?"

"Když se to povede, plameny mají tvar otevřené dračí tlamy," odpověděl mág a ani si nevšiml, že Leonessa vzala jeho loket do dlaní a začala jej pomalu zacelovat.

"To bych někdy chtěla vidět," odvětila a přejela dlaní po elfově paži, která teď byla bez jediného zranění. Nevěřícně na ni zíral. Očistila jeho dlaně bylinnou směsí a začala je mazat nevábně páchnoucí mastí.

"Nechodíte náhodou do jednoho sklepního klubu, co je v Půlnoční ulici?" nakrčil nos a zadíval se jí do tváře.

"Do sklepního klubu? Já? Vždyť jsem léčitelka!"

"Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout, jen... Viděl jsem tam jednu dívku, která vám byla trochu podobná..." zčervenal, co mu to jeho popálenina dovolovala.

"A vůbec, kdybyste nechodil do kdejakého podzemního klubu, nebyl byste tak mizerný student a nemusela bych vás teď dávat dohromady," nenechala ho domluvit.

"Promiňte, já..." svěsil hlavu a cuknul sebou, když Leonessa odtrhla z jeho dlaně kus spálené kůže. Cítil v rukou slabé brnění a zčernalé končetiny mu růžověly před očima.

"Teď se nehýbejte," přikázala mu a přesunula svou pozornost k jeho tváři. Byla do hloubky propálená a na mnoha místech zuhelnatělá. Sykl, když se ho zlehka dotkla. Najednou jí nešikovného mága bylo líto. Vzala ze stolu lahvičku modravé tekutiny a podala ji elfovi.

"Vypijte to," přikázala mu o poznání mírnějším hlasem a smutně se na něj podívala.

"Dobré, co je to?"

"Bylinky a alkohol. Pomůže to od bolesti."

Vděčně se na ni podíval a odložil umaštěnou lahvičku na stůl. Sledoval její ruku, jak se blíží a raději zavřel oči. Pomocí kouzla opatrně odstranila všechny spálené kusy tkáně a několikrát celou tvář důkladně opláchla. Vzpomněla si na večer, kdy její otec zemřel. Na krásné, lehce zastřené okamžiky s elfem, jehož tvář byla ještě nedávno hladká jako okvětní plátky magnólie a který teď seděl před ní.

"Počkejte chvilku. Musím se poradit s kolegyní."

Leonessa rychle našla jednu ze sester a položila jí lehce ruku na rameno.

"Mithio, potřebuju s tebou nutně mluvit."

"Je to nutné teď? Zrovna jsem se chystala odejít," odvětila elfka a uložila lékařské nástroje do dřevěné krabičky.

"Je. Mám jednoho pacienta, který by potřeboval tvou pomoc. Chybí mu kus tváře."

"A jak mu mám pomoci zrovna já?" zamrkala očima a naklonila hlavu na stranu.

"No tak. Vím, čím se zabýváš po večerech a s jakými bytostmi komunikuješ. Někdo bez představivosti by mohl prohlásit, že jsi zvrhlá černokněžnice. Já dávám přednost označení nenahraditelná pomocnice."

Elfka se zamyslela. Na jednu stranu by mohla všetečnou léčitelku snadno odstranit, na druhou stranu ovšem potřebovala vzbudit zdání, že je slušná elfka, a mít nějaký normální život na ozdobu. A navíc Leonessa byla bytost, která jí pila krev nejméně, dalo by se dokonce říci, že ji považovala za přítelkyni. Odevzdaně zavrtěla hlavou, popadla klec s králíkem a následovala svou nadřízenou.

"Uspat," prohlásila, když se na ní elf se znetvořenou tváří podíval. Leonessa beze slova odvedla elfa na lůžko a vpíchla mu do žíly uspávací prostředek. Podíval se na ní a otázka v jeho očích usnula s ním. Mithia vzala do ruky bílého králíka, omráčila jej a položila tvorečka na stolek vedle postele. Zaklepala prsty o přikrývku a naznačila léčitelce, aby odstoupila.

Leonessa se na rituál nechtěla dívat, ale nemohla si pomoci. Sledovala, jak nebohé omráčené zvíře mizí a energie jeho těla putuje k elfovi. Zelenavé vlnící se paprsky pomalu tvořily elfovu tvář. Elfka sedící na lůžku jenom usměrňovala proud energie a dávala pozor na nově vznikající tkáň. Nakonec z chomáčů bílých chlupů, které dřív bývaly králíkem, dotvořila elfovy vlasy. Ukončila kouzlo a zálibně si svůj výtvor prohlížela. Přejela prsty po hladké tváři a pokývala hlavou. Byla prostě nejlepší. Otočila se na Leonessu.

"Doufám, že za tuhle tvářičku dostanu spoustu zajímavých bylinek," usmála se a mrkla na ni. Leonessa jenom pokývala hlavou a dál se dívala na spícího elfa, jehož tvář byla teď stejně kouzelná a nevinná jako před několika měsíci, kdy se potkali poprvé.

Jen co za elfkou zapadly dveře pokoje, padla na postel a zavřela oči. Dotkla se krystalu na nočním stolku, prstem přejela po jeho hraně. Místností se rozlilo slabé červené světlo. Léčitelka zhluboka oddechovala. Dlaně jí pálily po celém dni v nemocnici a v hlavě měla prázdno. Poslepu nahmatala svůj náhrdelník a zamyšleně přejížděla po krvavě rudém drahokamu.

Mohla by se vrátit do nemocnice a podívat se, jak se daří jejím pacientům. Nebo by mohla jít do Arcanie, sníst několik bobulí a zapomenout na svůj život, který ji neustále nepříjemně překvapoval. Anebo by mohla usnout a nechat svět, ať se zapomene sám. Rozhodla se pro poslední možnost.

Probudilo ji jemné klepání na dveře. Rozhlédla se a po špičkách se přiblížila ke dveřím. Natáhla se ke krystalovému kukátku. Inachis. Tiše odstoupila a čekala. Druhé zaklepání. Nechtěla s ním mluvit. Třetí zaklepání. Skrz dřevo slyšela pero skřípající po papíře. Pronásledoval ji nepříjemný pocit, že jakmile se s kouzelníkem začne stýkat, stane se něco strašného. Ve svém životě totiž milovala jenom ty, kteří zemřeli až příliš brzy.

Konečně dopsal. Sledovala pohybující se bílý růžek obálky pode dveřmi. Když si byla jistá, že elf odešel, opatrně otevřela, zvedla ze země obálku a rychle zmizela. Chvíli ji obracela v rukou a chrastila s jejím obsahem. Nakonec se rozhodla ji otevřít. Do ruky jí vklouzl stříbrný náramek se zelenými kamínky. Usmála se a přečetla vzkaz, kterým jí Inachis děkoval za její péči a pozornost. Povzdechla si a zapnula si šperk kolem štíhlého zápěstí. Byl opravdu krásný, smaragdový jako jeho oči.

Ani nevěděla, jak celý den utekl. Slunce se nějakým záhadným způsobem dokutálelo k obzoru a Leonessa se ocitla v podzemním klubu. Potáhla si z dýmky a znovu se zadívala na šperk, který dostala od kouzelníka. V přítmí Arcanie světle zelené kamínky ztmavly a jen slabě odrážely kouzelné fialové světlo. Ze zamyšlení ji vytrhl až pohyb sametového závěsu. Mezi zlatými stuhami našitými po okraji těžké látky se objevila bledá tvář majitele klubu. Leonessa zvedla oči.

"Ptal se po tobě jeden z mých přátel. Inachis."

"Co jsi mu řekl?"

"Že sem možná nějaká Lea chodí, ale zrovna si nevybavuji, kdo by to mohl být. Rád by s tebou mluvil."

"Nechci s ním mluvit," zamračila se elfka a dlaní přikryla svůj náramek.

"Dobrá, jak si přeješ. A nevím proč, ale Inachis si z nějakého důvodu myslí, že pracuješ v nemocnici."

"A?" zvedla Leonessa tázavě obočí.

"Řekl jsem mu, že o soukromí svých hostů se nestarám."

"Děkuji," odpověděla a elf se chystal k odchodu. V posledním okamžiku se však otočil a promluvil.

"Kdyby sis to rozmyslela, dej mi vědět."

Závěs se za ním zavlnil a zlaté okraje látky se slabě zatřpytily. Leonessa se zamračila a potáhla z dýmky. Ani tady není před svým životem v bezpečí. Neklidně přejížděla nehty po látce, která chránila hadičku dýmky. Bezděčně hledala uvolněná vlákna a snažila se v látce udělat díru. Když si uvědomila, co dělá, znovu potáhla a zakousla se do datlového perníku. Zmínka o Inachisově pátrání jí zkazila náladu a ani bylinky s tím nemohly nic dělat. Otráveně se zvedla, a i když nebyla ani půlnoc, zamířila k domovu.

Míjela noční podniky, které nikdy neusínaly. Kráčela podloubím a vyhýbala se rozjařeným elfům. Jejich bezstarostnost ji vytáčela. Raději rychle zmizela v temné postranní uličce a vydala se ke klášteru.

Dalšího rána seděla v ordinaci a prohlížela si obrázky nemocí mozku, které pro ni připravil její učitel. Prohlížela právě nádor na mozkovém kmeni, když ji vyrušilo zaklepání.

"Máš tady dalšího pacienta," zašveholila Mithia, zářivě se na ni usmála a vpustila do místnosti elfa v dlouhém černém plášti. Leonessa ho okamžitě poznala. Poškrábala se za uchem a otočila se ke kouzelníkovi. Jeho tvář byla zelenkavá a potil se.

"Co vás trápí, Inachisi?" zeptala se s nacvičeným úsměvem.

"Je mi hrozně špatně, asi jsem snědl něco zkaženého," odpověděl.

"Hmm, kdy a co to bylo?"

"Někdy kolem tří ráno, ale už si nevzpomínám, co to bylo," zalhal pohotově. Ve skutečnosti vypil hrnek zkaženého mléka s mírně jedovatými bylinami a doufal, že ho léčitelka neodhalí.

"To se divím, že se vám chtělo až sem," zavrtěla hlavou a položila mu ruku na čelo. Sledoval každý její pohyb. Když si toho všimla, začervenala se a dlaň rychle odtáhla. Kouzelník upřel pohled na její náramek.

"Líbí se vám?"

"Ano, děkuji. Musela jsem si včera ráno odpočinout," odpověděla a vylovila z hnědé skleněné lahvičky dvě pilulky.

"Budu v pořádku?" zeptal se.

"Za pár hodin. Vezměte si tyhle, pořádně je zapijte a Mithia vás tady na chvíli uloží, než se vám udělá lépe," významně se podívala na svou pomocnici, která rovnala obvazy a po očku elfa sledovala. Když Mithia odvedla kouzelníka na lůžko, několikrát udeřila hlavou do desky stolu, nadechla se a chvíli sledovala bubliny dovádějící v okrasné lampě. Zdálo se jí, že si z ní všichni dělají legraci. Samozřejmě že prokoukla elfovu nemoc. Jak by také nemohla. Sama několikrát potřebovala pořádnou výmluvu, proč zůstat doma, a moc dobře věděla, které bylinky jsou k tomu potřeba.

Zamkla ordinaci a vklouzla do zahrady. Okamžitě zamířila na své oblíbené místo, opřela se zády o starou lípu a poslouchala ptáky v koruně stromu.

"Máte to tu hezké," ozval se nad ní zničehonic známý hlas. Leonessa sebou trhla.

"Koukám, že vám je už lépe. To se můžete za chvíli vrátit domů."

"Chtěl jsem vám ještě osobně za všechno poděkovat."

"To je v pořádku, ráda dělám svou práci," odpověděla hypnotizujíc špičky svých bot.

"A nechtěla byste se někdy přijít podívat na Akademii? Ukážu vám, co jsem si připravil na zkoušky."

"Když budu souhlasit, přestanete si ubližovat?" zvedla k němu pohled. Zčervenal a zakousl se rozpačitě do rtu.

"Ehm... Já totiž..." koktal a marně hledal slova.

"Beru to jako ano. Takže jestli vás tady ještě uvidím, nechám vás zvracet celý den. Odpoledne se zastavte u mě v ordinaci."

Odcházel a Leonessa ho provázela pohledem. Zakroutila bezradně hlavou. Co jen měla dělat s kouzelníkem, který ji bere vážněji, než by jí bylo příjemné?

Rovnala si právě skalpely do dřevěné krabičky, když se ozvalo nesmělé zaklepání. Otočila se a kývnutím hlavy pozdravila rozzářeného mága. Odevzdaně se usmála, povzdechla si a vyrazili na cestu ke kouzelnické akademii.

Šli spolu odpoledním městem a Inachis nadšeně vyprávěl o Akademii a o jejím fungování. Povídal i o nehodách na akademické půdě, o vyražených oknech, vypálených pokojích, spálených rukou a napůl povedených proměnách. Leonessa se musela smát, když mág vyprávěl o svém spolužákovi, kterého měl proměnit v ovci. Proměna se však tak nepovedla, že nebohý elf poté celé dva dny chodil porostlý bělostnou huňatou srstí a trvalo mu několik týdnů, než se zbavil strachu z beranů.

Když procházeli kolem růžového keře, Inachis se rozhlédl, vytáhl nožík a jednu z květin rychle odřezal. Podal ji léčitelce. Rozpačitě si ji vzala, ale než stihla cokoliv říct, zatáhl ji do budovy a rychle za nimi zavřel dveře. Mlčky procházeli temnými chodbami, několikrát zabočili, až Leonessa ztratila představu, kde se nachází. Prudce zatočili doprava, protáhli se kolem vrčícího stroje a ocitli se v malé místnosti plné plášťů, brýlí a jiných ochranných pomůcek. Podal jí několik kousků vybavení, které nebyly ještě moc propálené, potrhané nebo prožrané a sám se také oblékl.

Otevřel dveře a vstoupili do prostorné laboratoře. Vládl zde klid, jen u několika stolů seděli elfové, soustředěně hleděli na aparatury a pokoušeli se o věci, jimž Leonessa nerozuměla. Nechala se zavést do jedné kóje. Inachis zatáhl závěs a z police vytáhl dva skleněné válce potažené tmavomodrým kovem. Jen na dvou místech byla z kovového pláště vyříznutá dlouhá štíhlá okénka. Otevřel jeden z nich a vzal si od elfky růži. Musel ji trochu zkrátit, aby se vešla do válce celá. Pečlivě jej zašrouboval. Upevnil oba do speciálního držáku, nasadil si brýle a naznačil Leonesse, aby udělala totéž.

Dotkl se rukou okénka válce, v kterém byla uvězněná růže. Květina se slabě zachvěla. Čelo kouzelníka se orosilo. Druhou rukou chytil drsnou podstavu druhého válce. Zamumlal několik slov, kterým elfka nerozuměla. Růže se začala rychle chvět. Rudé okvětní plátky vibrovaly. Konečně tři z nich zmizely. Leonessa vydechla a ani nemrkala.

Obrazy lístků se totiž objevily v druhém válci a byly tvořené neklidnými plameny. Kouzelník k nim pomalu přemístil celou květinu. Když bylo po všem, otřel si zpocené čelo a podíval se na svůj výtvor. Ve válci dováděly plameny a svým tancem tvořily květinu, kterou před chvílí ukradl v zahradě. Podal své dílo Leonesse a usmál se.

"Když začne mizet, stačí ji postavit na slunce, aby paprsky dopadaly sem," ukázal na drsnou černou podstavu.

"Děkuju... Ta je nádherná..." hlesla Leonessa a nevěřícně prohlížela květinu, jejíž okvětní plátky se neustále mihotaly. Listy růže pulsovaly a ohýbaly se pod nápory neexistujícího větru. Dotkla se skla. Bylo docela chladné. Plamenná květina se naklonila k prstu a doširoka rozevřela květ.

"Jsem rád, že se ti líbí. S tímhle kouzlem a ještě s několika dalšími budu dělat zkoušky."

"Beru zpátky toho mizerného studenta," zamumlala s pohledem upřeným na ohnivou růži.

Ráno ji probudily sluneční paprsky v ne zcela neznámém pokoji. Dotkla se známé ruky položené na jejím boku. Pohladila kouzelnické prsty a opatrně, aby svého společníka neprobudila, vyklouzla z jeho objetí. Rychle se oblékla. Když chtěla odejít, její pohled spočinul na květině, která na pracovním stole plála šarlatovým plamenem. Vzala opatrně válec a potichu opustila skromně zařízený pokoj.

Jakmile vstoupila do ordinace, roztáhla závěsy, aby sluneční paprsky dopadaly na její stůl. Posunula kalendář a na jeho místo postavila dárek od mága. Slunce pomalu rozehřívalo drsnou černou plochu a květina ožívala. Protahovala se jako právě probuzené kotě.

"Vstupte," zavolala směrem ke dveřím. Ošetřovatelka vedla za ruku malou ubrečenou holčičku. Skrz bílé obvazy na jejích rukou prosakovala jasně červená krev.

"Copak se ti stalo?" posadila léčitelka holčičku do křesla.

"Pokousal mě pes," popotáhla a zoufale se podívala na Leonessu.

"Tak se na to podíváme," řekla Leonessa a opatrně odmotala promáčené obvazy. Odložila je do koše a omyla dívčiny rány slabým bylinným roztokem. Otevřela lahvičku s desinfekcí a naklonila se.

"A vy se tak usmíváte, protože jste dostala hořící kytku?" zeptala se holčička slabým hláskem. Leonessa sebou trhla a vyšplíchla asi polovinu nádobky dívce na ruku. Vykřikla a ublíženě zakňourala.

"Ne, usmívám se, protože tady mám takovou statečnou holčičku," odvětila možná až příliš rychle a se zahleděla do hluboké rány. Netušila, že děti mohou být tak nebezpečně všímavé. Zahojila dívčino zranění, podarovala ji několika sladkostmi a poslala ji ke starší sestře, která na ni čekala.

Aby toho nebylo málo, když se Leonessa chystala do Arcanie, srazila se ve dveřích ordinace s nepozorným pacientem. Zavrávorala a v posledním okamžiku se zachytila jeho rukávu. Chytil ji za ruku. Zvedla pohled, ztuhla a okamžitě zčervenala.

"Hezký den, Leo," pozdravil ji nečekaný návštěvník.

"Zdravím," odpověděla a uhnula pohledem.

"Když příště neutečeš, můžu tě pozvat dokonce i na snídani," prohlásil a stále ji přitom držel za ruku.

"Dobře, ale já mám teď někam namířeno," zamumlala.

"Můžu tě doprovodit," nenechal se odbýt kouzelník. Leonessa se prudce otočila.

"Poslouchej, jsi moc milý, ale já jsem tak trochu prokletá. Většina těch, kteří se mnou tráví moc času, docela rychle a nečekaně umře. Takže se prosím vrať ke studiu."

"Já vydržím hodně. Nechtěla by ses podívat na další z mých kouzel? Je ještě hezčí, než to včerejší," upřel na ni pohled, který se Leonesse vůbec nelíbil. Rozhodila bezradně rukama.

"Ty se jen tak nevzdáš, co?"

"Jak jinak bych mohl vydržet na Akademii," zazubil se.

Vešli do laboratoře. Něco nebylo v pořádku. Všechny stoly a police byly převrácené a v celé místnosti zůstaly na svém místě jenom dlouhé stoly z bílého mramoru, které byly příliš těžké. Mezi kusy nábytku vládlo tíživé ticho. Opatrně našlapovali mezi popadanými skříněmi a rozbitými baňkami.

Najednou se v rohu cosi zalesklo. Ve stejném okamžiku se oba otočili. Z adamantitové konstrukce, která sloužila k upevňování klecí s živým ohněm, je pozorovala stříbřitá pulsující koule. Leonessa a Inachis se na sebe podívali a usoudili, že bude nejlepší pomalu a opatrně zmizet. Po špičkách se vzdalovali, když v tu chvíli se pod nimi zatřásla podlaha. Leonessa upadla a okamžitě začala pociťovat ohromnou sílu, s jakou ji koule táhla k sobě.

Inachis zachytil její ruku. Druhou rukou se snažil vykouzlit magickou bariéru, ale marně. Potil se. Cítil, jak mu její drobná ruka proklouzává. Podlaha se zatřásla podruhé a poslední, co oba viděli, bylo oslepující stříbrné světlo. Otevřeli oči. Vznášeli se v neznámém prostoru, v tunelu, který se je snažil táhnout. Míjeli baňky a zkumavky chycené ve vírech a šroubky, které byly příliš lehké na to, aby se vyprostily z energetických pastí. Neznámá síla je táhla stále dál a dál.

Po chvíli začali zpomalovat. Leonessa se bála, protože nevěděla, co ji čeká. Inachis se bál, protože ze starých knih měl přibližnou představu, kam podobné cesty vedou. Dopadli na tvrdou zem. Leonessa začala plivat rudý písek kolem sebe, ale zarazila se, když do ní kouzelník šťouchl. Kus od nich se na něčím, co kdysi bývalo živou bytostí, sklánělo podivné monstrum.

Černá blanitá křídla příšery byla složená, jedno z nich čerstvě propálené. Skláněla se nad zkrvaveným torzem, z kterého mohutnými drápy rvala kusy masa. Na veliké hlavě tvora byly dva zakroucené rohy. Po tmavém těle bylo rozeseto několik menších ran.

Chtěli se pomalu odplížit, ale vtom příšera zavětřila a otočila se.

"Ash'tar Sharom. Sei shiam, na ta heela!" zařvala silným hlubokým hlasem.

"Ash'tar, démone, nech nás odejít, man shia Tae'illa!" odpověděl Inachis tak nahlas, jak jen mu to krk sevřený strachem dovoloval.

 "Shar'ra, ma illa!" rozesmál se démon a nakrčil se ke skoku.

Inachis zvedl ruce a začal potichu zaříkávat. Leonessa sledovala, jak se démonovy svaly napjaly. Viděla, jak se odlepil od země. Natáhla ruku. Netvor otevřel tlamu a jeho drápy se zaleskly. Dopadly na neviditelný štít, který léčitelka kolem kouzelníka v posledním okamžiku vytvořila. Ztratil rovnováhu a zavrávoral.

Vtom z mágových rukou vystřelila ohnivá koule a vrazila do démonova ohromného těla. Upadl na zem. Zlověstně zařval a postavil se znovu na nohy. Přeměřoval si oba elfy. Vyskočil směrem k léčitelce, ale když dopadl na zem, už se neodlepil. Zuřivě kolem sebe mával drápy. Inachis totiž vysál energii rozpálené země tak, že bosé nohy netvora přimrzly tam, kam dopadly. Půda se snažila získat svou sílu zpět – z okolních zrnek písku, ze vzduchu i z mohutných tlap, které na ni náhle dopadly. Do elfů se zakousl pronikavý mráz a na okolních kamenech se objevila jinovatka.

Dalším kouzlem Inachis zapálil netvorova křídla a vytvořil kolem jeho hlavy oblak žhavého plynu. Jakmile se démon proti své vůli nadechl, jeho plíce se začaly škvařit. Bezmocně sípal, drásal si krk a snažil se uvolnit své končetiny uvězněné v hladovém písku. Leonessa chtěla ukončit jeho trápení, ale neviděla v okolí žádnou vhodnou zbraň. Tak jenom čekali, dokud stvoření nezemře samo.

"Tušíš, kde můžeme být?" zeptala se bledá léčitelka.

"Nevím. Vlastně v jakémkoli světě," pokrčil rameny Inachis a dlouhou tyčí se přehraboval v hromádkách věcí, které se válely po zemi. Našel lahev destilované vody z kouzelnické laboratoře, použitelný nůž a několik nerozbitých lahviček se zlatavou tekutinou. Leonessa zvedla z písku zaprášený pláštík a lesklý náhrdelník.

"Umřeme hladem nebo vedrem?" zamyslela se nahlas s pohledem upřeným do rudé dálky. Poušť byla nekonečná.

Inachis poklekl k ostatkům, na kterých ještě před chvílí hodoval démon. Na noze neznámého elfa bylo ještě hodně masa. Tázavě pohlédl na elfku. Léčitelce se zvedl žaludek při představě, že by měla jíst elfí maso, ale bála se, že v neznámé pustině najdou něco poživatelnějšího. Kývla hlavou a odvrátila pohled. Nechala Inachise, ať dělá, co musí, a zadívala se směrem, kde rudá nekonečná poušť ustupovala černým horám. Alespoň doufala, že to jsou hory. Mág zatím zabalil použitelné maso do zbytků košile mrtvého elfa. Stíny se zlověstně protahovaly. Oba věděli, že budou muset najít místo k přespání...

Seděli opření o vyhřátou rudou stěnu a koukali do ohně. Podařilo se jim totiž najít suchý strom a trochu suché trávy. Inachis vytáhl z batohu lahev destilované vody a podíval se na Leonessu.

"Teď se prosím nekoukej," poprosil ji. Jakmile se otočila, sundal si ponožky a nacpal je do lahve. Zatřepal nádobou a voda se zakalila. Po chvíli se na dně začaly usazovat malé kamínky.

"Už se můžu otočit?"

"Zkus to," odpověděl mág. Elfka se zadívala na lahev.

"To jsou... Ponožky?"

"Hmm, ta voda byla destilovaná. Moc k ní nečichej."

"Aha, chápu," pokývala hlavou a opatrně se napila.

"Svěží," zašklebila se, "bude se aspoň hodit k tomu nebožákovi, kterého opékáme."

Inachis se na okamžik pozastavil nad jejím černým humorem, ale i tak se musel pousmát. Jejich situace vypadala tak beznadějně, že ji mohl prosvětlit i sebehorší vtip. Zkontroloval opékané maso, a když zjistil, že se dá jíst, nabídl své společnici.

"Koho to vlastně jíme?" zeptala se opatrně a se sebezapřením ukousla kus.

"Mno... Určitě to nebude Natael. A ta košile... Podle ní by to mohl být buď Lairon, nebo Feanriel," zamyšleně přežvykoval.

"Neučíte se náhodou čarovat i jídlo a pití?" zeptala se a Inachis vyprskl smíchy.

"Kdybys ochutnala něco, co jsem vyčaroval, skočila bys ze skály. Kromě toho bychom museli najít nějakou aspoň trochu živou rostlinu."

Pojídali pečeného elfa a povídali si. Kolem nich byla jenom rudá pustina a na nebi zářily hvězdy. Ani jednomu z nich však nepřipomínaly žádná známá souhvězdí. Přes celou oblohu se táhnul hustý pás bleděmodrých blikajících hvězd. Tu a tam se ze tmy ozvalo zašramocení, zvířata se však bála ohně, který Inachis ještě přiživoval svými kouzly.

Když oheň dohořel, kouzelník ošetřil jeskyni ochrannými kouzly. Rozprostřel na zemi plášť a pozval Leonessu dál. Vděčně se na něj usmála, ulehla k vyhřáté stěně a okamžitě se jí začaly zavírat oči. Inachis si lehl vedle a objal ji.

"Umřeš," zamumlala.

"Teď hned?"

"Za chvíli," otočila se na něj.

"Tak to máme ještě čas," prohlásil a políbil ji.

"Asi tě... Zabiju já," odpovídala mu mezi polibky, ale oči se jí ve slabém světle zeleně zaleskly. Tušila, že dnes nemá cenu nic zapírat.

Vzbudily je sluneční paprsky a poryv větru, který do jeskyně vehnal rudý písek.

"Tak trochu jsem doufal, že se mi tohle všechno jenom zdálo," zabručel probuzený elf a usmál se na Leonessu. Překryla si tvář špinavým laboratorním pláštěm, na kterém leželi, a otočila se, aby unikla slunečním paprskům.

Dojedli zbytek pečeného kouzelníka a vydali se na cestu. Slunce z nich nemilosrdně ždímalo všechny síly. Po chvíli jim došlo, že bude lepší cestovat v noci. Vrátili se tedy do jeskyně a snažili se v jejím okolí najít něco k jídlu. Našli jenom několik zmírajících rostlin, které byly beztak nepoživatelné, Inachis se však zaradoval, opatrně je vyhrabal a uložil do kapsy pláště. V jeskyni je rozložil na placatý kámen, posypal pískem a otřel si ruce do kalhot.

"Teď sleduj," otočil se na léčitelku a promnul si dlaně.

Dotknul se dlaněmi rostlin. Upřeně na ně hleděl a tiše mumlal. Leonessa pozorně sledovala jeho počínání. Chvíli se nic nedělo, ale potom se rudá zrnka začala jemně chvět. Rostliny se rozkládaly a vysávaly ze vzduchu energii. Za okamžik se na jejich místě nacházela podivná hmota podobná chlebu. Inachis se usmál. Rozlámal svůj výtvor a nabídl léčitelce.

"Voní hezky," pokývala uznale hlavou.

"Mmm, a dneska se to dá i jíst," pochvaloval si kouzelník a snažil se zakrýt své zděšení, když se do jídla zakousl.

"To musíme dělat častěji," přitakala léčitelka a chroupala kouzelnický chléb tak rychle, jak jen jí to jeho konzistence dovolovala.

"Už toho nech, vždyť je to hnus," zašklebil se Inachis a s největším sebezapřením spolknul sousto.

"Ale třeba naložené ve víně by to nemuselo být špatné," zasmála se a mág se k ní přidal.

Statečně bojovali s pokrmem a z bezpečí jeskyně pozorovali rozpálenou pustinu. I když měli svou vlastní smrt na dosah, oba se cítili víc naživu než kdykoliv předtím.

Statečně se protloukali rudou pustinou, která v noci byla o něco přátelštější, a neohroženě pojídali kouzelnický chléb, který Inachis připravoval ze všeho, co bylo po ruce. Putovali na jih; z toho směru cítili vodu. Po několika dnech konečně dorazili k menší osadě. Oba unavení elfové klesli do rudého písku, který jim zbarvil všechno oblečení. Za dřevěnými palisádami hořel oheň. Vedle něj seděl mohutný šlachovitý ork a házel do plamenů malé kousky kůry.

Opřeli se zády o suchý strom a Leonessa se tiše zasmála. Objala kouzelníka a ze samé radosti ho políbila. Oplatil jí polibek a odhrnul z jejího čela pramen černých vlasů slepených potem a rudým prachem. Ve světle hvězd se její zelené oči třpytily takovým způsobem, že Inachis rázem zapomněl na všechny útrapy jejich cesty. Zavřel oči a nasál suchý vzduch, v němž se vznášela sotva znatelná vůně elfky. I přes dlouhé putování voněla kouzelnými bylinami a suchým listím. Přitiskla se k němu. Hladil ji po zaprášených vlasech a upíral pohled k palisádě, za kterou hořel oheň.

Alespoň trochu si očistili tváře a po krátkém odpočinku vstali a opatrně se přiblížili k osadě. Ork je zpozoroval, pozvedl meč a zatarasil jim průchod.

"Co ste zač a co tu chcete?" zavrčel a výhružně oba elfy přejel pohledem.

"Ztratili jsme se v poušti a hledáme město," odpověděla Leonessa a prosebně se zadívala na orka, který byl o celé dvě stopy vyšší než ona.

"Město? Myslíte Shattrath? Nechcu vás děsit, ale ste docela v řiti," shrnul zjevnou skutečnost, "A z kama ste přivalili?"

"Ze Stříbrného Měsíce. Já jsem Inachis, kouzelník, a tohle je Leonessa, je léčitelka," odpověděl Inachis. Ork vytřeštil oči a chvíli na ně nevěřícně zíral.

"Si ze mňa robíte prdel, či co? Však to ani nejni u Temného portálu, ne?"

"No... Není. Měli jsme menší magickou nehodu a skončili jsme několik dní cesty na sever odsud," přiznala Leonessa.

"Jo tak magickou nehodu. Tak polezte dál, ale tu na nějakou magii rovnou zapomeňte. Jo, já jsem Urga a dneska mám hlídku. A vy byste si asi dali štamprlu něčeho ostřejšího, což?" zeptal se a konečně je vpustil dovnitř. U ohně odzátkoval lahev, přihnul si a podal ji Leonesse. Lokla si, zbledla, zrudla a podala nápoj Inachisovi. Ten byl také překvapen sílou orkova pití, kývnul však hlavou a pokusil se na něj usmát.

"No co sa ksichtíš, magiči?" zašklebil se Urga a opět si notně přihnul z druhé lahve, kterou vylovil z cestovního vaku.

"Je dobrá," zachraptěl Inachis a opřel se o Leonessu. Ork si natáhl nohy k ohni a zadíval se na oblohu. Někde tam byl jeho domov, pláně, po kterých se proháněl vítr a stáda divokých bizonů. Někde tam právě vycházely hvězdy, vlci vyli na měsíc a jejich vytí se neslo vlhkou nocí. Jeho sestry seděly ve stanu a opracovávaly hovězí kůže, které byly stejně hnědé jako úrodná půda jeho domoviny. Zasnil se. A lebky několika démonů na palisádách mu připomněly, proč opustil svou milovanou zemi.

"Jestli se chcete dostat k Temnému portálu, musíte domlátit hromadu démonických dobytků. Ráno má dorazit výprava, která k němu má prosekat cestu. Odtama už se dostanete, kam budete potřebovat."

"Je tady hodně démonů?" zeptal se Inachis. Urga si přihnul z lahve a odfrkl.

"Hafo. To bys nežral, kolik tu těch zmetků cajdá."

Kouzelník se odmlčel. I Leonessa jen tiše koukala do plamenů. Měla matnou představu, kam se dostala, a rychle si spočítala jejich šance na návrat domů. Pokrčila rameny a přitulila se ke kouzelníkovi, jehož ruku cítila na zádech. Nechala se přikrýt zaprášenou kožešinou, kterou po nich ork hodil a usnula. Neprobudilo ji ani, když ji zvedly orkovy silné paže a přemístily ji do stanu na skromné lůžko.

Kolem poledne je probudil halasný smích několika orků. Leonessa si protřela oči a musela na okamžik zamyslet, než jí došlo, kde se nachází. Protáhla se a vylezla ze stanu. Jakmile ji okolostojící orkové spatřili, přestali se bavit a chvíli na ni zírali. Pobaveně se usmála.

"Dobré ráno přeji," pozdravila a zazubila se.

"No to mňa... To su ještě ožralé, nebo tu fakt máme elfí děvuchu?"

"Přišli jsme v noci," odpověděla a za zády se objevil rozespalý kouzelník.

"Ono jich je tam víc!" zvolal další z orků. Právě probuzený elf nic nechápal a Leonessa se jenom usmála.

Sedli si k ohništi, na kterém tiše bublal kotlík s něčím, co ani vzdáleně nepřipomínalo kouzelnický chléb, což oba elfy nesmírně potěšilo. Byl to pravý, nefalšovaný orčí guláš. V hnědé omáčce plavaly kousky masa a drobné lístky jakési rostliny.

"Co, cérky, ste hladové?" zeptal se ork, který dohlížel na přípravu pokrmu. Inachis pozvedl obočí a pohlédl na Leonessu. Elfka pokrčila rameny a usmála se.

"Jako psi," odpověděla Leonessa a mlsně se zadívala do kotlíku. Ork jim podal plechové misky s vydatnou porcí guláše.

"Hubené baby jsou na nic, musíme vás trochu vykrmit," mrkl na Inachise. Zmatený kouzelník si vzal misku a rozpačitě se usmál. Na jednu stranu by velice rád opravil jejich omyl, na druhou stranu se mu však velice zamlouval jejich přístup k hubeným ženám. Podíval se na Leonessu, které cukaly koutky, poděkoval a pustil se do jídla.

Orkové si posedali okolo ohniště, odložili zbraně a pustili se do jídla. Několik z nich vytáhlo vaky s vínem, které začaly okamžitě kolovat kolem ohniště. Vyměňovali si historky a vyprávěli sprosté vtipy. Silné víno rozproudilo ještě bujařejší zábavu. Za několik okamžiků někdo vytáhl didgeridoo a bubínky a všichni začali tancovat okolo ohně. I když byli v nehostinné pustině plné démonů a krvelačných bestií, Leonessa si po dlouhé době připadala, jako kdyby konečně unikla daleko od království smrti, která ji celý život pronásledovala.

Tancovali, hráli, popíjeli víno a pokuřovali dýmky naplněné různými bylinami, když vtom jeden z orků zpozoroval na obzoru oblak prachu.

"Démoni," zvolal a zábava okamžitě utichla. Všichni popadli své zbraně a s obavami se zadívali na rudý oblak, který se neustále přibližoval.

"Zdéééchnííííí!" zařval ork na posedu a zamával sekyrou. Zvedl se vítr a rozběhl se po planině. Poryv větru zamával rudými plátny na palisádách a z obávaného oblaku se vynořily dvě vlajky. Jedna modrostříbrná a druhá červenozlatá. Bojovníci, kteří měli vyčistit cestu k Temnému portálu, konečně dorazili.

Leonessa a Inachis pozorovali ostřílené bojovníky. Někteří byli zranění, ale všem v očích plály bojové ohně. Shodili ze zad zaprášené vaky a batohy a posedali okolo ohně. Nebývale mohutný elf vytáhl ohořelou mapu a rozložil ji na zemi. Podíval se na neznámé elfy a pozvedl obočí. Po chvíli se však znovu zadíval do plánů.

"Tady, tady a tady je volný průchod. Průsmyk na východě je plný démonů, ale jinudy se jít nedá," ukázal na tmavou stužku klikatící se po mapě.

"Kde jsou zásoby vody?" zeptal se muž s páskou přes oko.

"Podle šamanů je jeden pramen u skály Mrtvého koně, druhý za obloukem Stínů a třetí u Dračího ohonu. Jsme s nimi ve spojení, udržují hladinu vody," odpověděl a zahleděl se na Leonessu.

"Můžeme jít s vámi?" zeptala se.

"Co umíte?"

"Jsem léčitelka a můj společník je kouzelník," odpověděla a několik orků se po sobě tázavě podívalo.

"Dobrá. Vyrážíme po půlnoci, abychom byli v poledne v průsmyku."

Všichni bojovníci se odebrali do stanů, aby si před nebezpečnou výpravou odpočinuli, jenom pár orků z osady zůstalo na stráži. Leonessa a Inachis zůstali venku. Po dlouhém spánku se jim nechtělo spát. Elfka sledovala oheň, který plál stejně jako kdekoliv jinde na světě. A přesto zdejší plameny byly živější a jejich tanec připomínal třepotání křídel ptáka, který prchá před dračími čelistmi.

Po několika hodinách se zvedla a zamířila k palisádám. Ork na stráži jí uvolnil cestu, ale doporučil jí, aby se příliš nevzdalovala. Usmála se, pokývala hlavou a ohlédla se. Inachis ji provázel pohledem, dokud mu nezmizela z dohledu. Přehodila malý batoh na druhé rameno a pohodila hlavou. Její havraní vlasy se roztančily kolem.

Sedla si na skálu a sledovala slunce, které se sklánělo k obzoru. Paprsky se do ní opíraly, ale byla odpočatá, a tak neměly šanci proti jejímu ochrannému kouzlu. Najednou uslyšela zachroptění a tlumený vzlyk. Trhla sebou. Otočila se a potichu sklouzla ze skály. Plížila se ke zdroji zvuku a téměř ani nedýchala. V křoví ležela štíhlá postava. Vysoké kožené boty byly na několika místech téměř prodřené, stejně jako lehká černá zbroj. Dlouhé černé vlasy neznámé byly slepené krví a prachem a jedno z jejích kožovitých křídel bylo protržené. Obsidiánově černé rohy byly obalené vrstvou rudého písku a z hluboké rány na břiše jí pomalu vytékala krev.

Léčitelka k ní opatrně poklekla. Tak takhle vypadají démoni? Démonka otevřela oči. Obrovské černé duhovky nenechávaly téměř žádný prostor pro bělmo.

"Ne... Pomož mi, prrosím," zašeptala měkkým skomírajícím hlasem. Leonessa pohlédla na její krvácející zranění.

"Jsi démonka, že?"

"Oui, ale když mi pomůšeš, tak vyděláš, " hlesla a na okamžik zavřela oči.

"A jak? Nebráníte náhodou cestu k Temnému portálu?"