Zkouškové se stále urputně brání, neskončí a neskončí, a tak tu je další díl mého fantasy příběhu. Ale... Optimism alert!
Probudil se zimou po několika hodinách neklidného spánku. Neustále jej pronásledovaly noční můry plné beznaděje, smrti a smutku, nemohl se jim nijak bránit, i když se snažil ochránit svůj spánek kouzly. Všechno marné. Sesbíral dřevo, které v noci ze snu rozházel, a ze země sebral prsten. Fialový kámen na něj smutně poblikával, jako by o všem věděl. Snad ví... Možná, že ona ještě stále někde žije, stejně jako dohladka vyleštěné fialové plochy pomrkávají do slábnoucího světa, i plamen její duše přežívá v tajemných horách...
Naskládal suché větve do vychladlého ohniště a zapálil je. Chvíli se těšil jasnou oranžovou, barvou, kterou v přírodě viděl naposledy před lety, když našel jakési suché bobule. Oheň ostře kontrastoval se šedavým okolím a s namodralou skálou, na kterou Sinai tu a tam upíral pohled plný smutné naděje. Pozřel trochu masa, tentokrát mu připadalo téměř odporné, ale se sebezapřením přece jenom několik soust spolykal. Z batohu vytáhnul poloprázdnou placatici, kterou našel minulý měsíc u opuštěného ohniště, a trochu si loknul medoviny. Příjemně sladká tekutina zahnala pachuť masa, Sinai zavřel oči a na okamžik si představil své rodné město. Elegantní červeně zdobené domky se doplňovaly s věčně zelenými stromy a celé město tepalo radostí a životem. Až na to osudné ráno, kdy se probudil a místo obvyklého městského švitoření jej přivítalo jen ticho. A drtivá samota. Všichni někam zmizeli, během noci, beze stopy... Možná někdo přežil, ale měl dost rozumu na to, aby mrtvý kraj opustil.
Zadíval se do plamenů, pousmál se, a aniž by oheň uhasil, otočil se a vydal se k hoře. Neměl srdce jej zničit, něco tak krásně jásavě červeného... Ne, dnes opravdu ne. Obešel horu a z cárů šedavé mlhy vystupovaly staré černé náhrobky. Opatrně přistoupil k nejbližšímu z nich a tichým hlasem přečetl omšelý nápis.
Spí a spí a spí
Nikdy se neprobudí
Paní z Modravých skal
S bělostnou tváří...
Chybějící datum na náhrobku ho zmátlo. Nikdo jiný než elfové v tomto kraji nepřebýval, alespoň to tvrdily záznamy tisíce let staré. Přejel rukou po chladném kameni a zarazil se, když ucítil stopy magie. Nepatrný plamínek naděje v jeho duši se odvážil povyrůst a Sinai s tlukoucím srdcem přešel k druhému z náhrobků. Žádnou magii necítil, datum však bylo v kameni poctivě vytesáno. Ani nedýchal, když si dával dohromady myšlenky. Potichu, aby snad nevyplašil nově přicházející naději, obcházel náhrobky a hledal ty, které vyzařovaly alespoň trochu magie. Na druhý narazil záhy.
Vězení - led
Pro věčnost, teď
Kdo nemá okovy
Tomu hrob napoví...
Prohledal celý hřbitov a jeden z posledních náhrobků skrýval třetí poselství:
Poutník má Píseň
Píseň má moc
Poutníka zabij
Ukonči noc!
Svezl se do vlhké hlíny a zády se opřel o náhrobek. Hlavou se mu honily myšlenky jako zděšené hejno holubů. Žije. Ona žije. Možná... Koho jiného by napadlo ukrýt poselství mezi staré hroby? Ale jak... A kdo je Poutník a co je Píseň? Rychle zapsal několik slov do svého deníku, opsal říkanky a ještě jednou prozkoumal všechny náhrobky, aby mu snad žádná zpráva neunikla. Nenašel žádné, obešel tedy skálu a hledal vchod, který měl být střežený magickou pečetí. Neobjevil nic, kromě opuštěné medvědí jeskyně, v jejímž rohu se bělalo několik kostí s chomáči staré kožešiny. Sinai se smutně pousmál. "Taky jsi to nezvládnul, starý brachu, jenom doufám, že moje kosti se ještě nějakou dobu s červy nepotkají..." pomyslel si a opustil příbytek mrtvého zvířete. Několikrát obešel skálu a prozkoumal její okolí, ale nenašel nic neobvyklého. Jenom spící stromy a občas časem a větrem vybělené kosti. Dnes se mu však usínalo o něco radostněji. Před spaním si přeříkával věty z hrobů a představoval si štíhlé prsty namáčející hrot pera do temně modrého inkoustu, jak se sotva znatelným škrábáním tančí po papíře a vykreslují jemné oblouky písmen...