Víra, Vánoce a autobus

V předvečer vánoční mě napadlo, jak lidé pojímají strašně špatně koncept víry.

Víru v sebe, božstva, princip dobra, inteligenci či jiné entity.

Víra v cokoliv nespočívá v tom, že sedíte na louce, koukáte na měsíc úplňku a čekáte, že vám do náruči spadne zlaté lejno.

Spočívá to v tom, že nevíte, co se bude dít, ale stejně se snažíte, aby z té vaší blátivé sochy bylo co nejhezčí avantgardní umění, které budete moci prohlásit za umělecký úmysl.

Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem spěchala na autobus. Měla jsem rezervu asi tak třicet vteřin, ale rozhodla jsem se to nevzdat. Stihla jsem si přitom poslechnout ještě asi tak dvacet vteřin Rybovky na Hlavním nádraží, autobus jsem stihla v posledních deseti vteřinách, a mohla tak strávit o padesát minut víc se svou rodinou.

To je docela dobré moderní umění na to, s jakým hovnem jsem se na ten lov autobusu vydala, ne?