Vandalské umění a umělecké vandalství

Bylo nebylo, za devatero vlaky a dalším bordelem, se rozkládala moje cesta do práce. Ideální moment k zamyšlení a vyprodukování myšlenek, které změní svět.

Podařilo se mi v myšlenkách zabloudit k našemu domu, má na jedné straně opravdu nehezký bílý flek od omítky, pravděpodobně pozůstatek nějaké stavební úpravy, která nevyšla úplně podle plánu. Říkala jsem si, že by bylo docela zábavné se jednou v noci sbalit a něčím ten flek překreslit, aby to nebylo tak hnusné, třeba tam vymáznout některý z mých surrealistických stromů.

Ale to by muselo být hodně rychle. Pravděpodobně s horolezeckou výbavou. A s někým, kdo mě tam nahoru dostane. Posteskla jsem si, jaká je to škoda, že takové umění by bylo teoreticky vandalstvím (protože kdo z bytového družstva by měl odvahu na to, aby odsouhlasil mou kreativitu...) a taky by mi moje dílo mohli zničit.

S nelibostí jsem si vzpomněla na obraz jménem Akvamarínová modř, jehož veškerý půvab spočíval v modré ploše. Nebo na nebohou uklízečku, která uklidila kus umění v domnění, že se jedná o vysypanou popelnici (ona to vysypaná popelnice skutečně byla). Falzifikátoři budou mít jednou hodně lehkou práci, pokud najdou ten správný odpadkový koš.

A pak jsem se nad tím zamyslela v kontextu České transpersonální konference, které jsem měla šanci se účastnit. Umění, co si budeme povídat, je zboží jako každé jiné. Sice by bylo krásné, kdyby se produkovalo jenom to, co je okulibé a vzbuzuje to v lidech jen ty nejušlechtilejší pocity, jenže to asi chce čím dál méně lidí.

Ve středověku měli lidé svou krásnou nezpochybnitelnou představu o ráji, kde je všechno dokonalé a neexistuje tam hnus, tak tuhle magickou představu vkládali do umění nebo to alespoň po umělcích žádali. Člověk antický měl svou ušlechtilou filosofii, nad kterou se vznášel ideál jakési dokonalosti, harmonie těla a duše, antičtí bohové a spousta dalších inspirativních věcí.

Co máme teď? Nihilistickou představu světa, že život nemá smysl, že je to jenom chaos bez řádu a naděje. Představivost? Nějaký vnitřní svět? Akorát dětinská kratochvíle, která nemá smysl. Všechno musí něčemu sloužit, veškerý výkon musí stoupat, ekonomika musí růst, a jakmile něco neprodukuje zisk, nemá to ve světě místo.

Ale kdo kdy nařídil, že ekonomika musí pořád růst? Ptala jsem se na to několik let a kupodivu tuhle řečnickou otázku položil i Tomáš Sedláček na konferenci. Jo, proč? Proč by mělo všechno být užitečné a produktivní? Vezměte si třeba lilie, abych se odkázala na Život Briana. Mají lilie práci? Ne, a taky to jde.

Tak nevím. Když se na to podívám takhle, ani nemůžu nadávat na umění, ale spíš na filosofii konzumu, produktivity a absence neužitečnosti, která ho produkuje. Protože když život stojí za vysypanou popelnici, proč by za něco jiného mělo stát i umění.

Ereandil out.

Nestíhám, vdávám se, a proto prokrastinuji naprosto neužitečným plozením závratných myšlenek.

Neužitečnost se mi líbí.