Aneb jak nezapomenout.
Jela jsem s elfátky z práce domů. Ne že bych snad nějak hodně pracovala, pracuju jen málo, ale občas se v práci zastavím, abych zjistila, co je nového, neztratila kontakt a sobě a štěňatům dopřála taky trochu společenského kontaktu, přece jen to pro ně není asi moc zábavné pořád trávit dny stejně. I když, kdo ví, třeba se jim to líbí, co já vím, miminkovsko-český slovník se mi ještě npodařilo zkompletovat.
A jak jsem stála na těch několika čtverečních metrech spolu s další maminkou s kočárkem, kde byla asi roční holčička, utiskovala jinou paní, která se před mým obojživelným tankem (= kočárkem) tísnila v koutě, maminka od malé holčičky se mnou začala mluvit. Prý jaké to je s takhle malými miminky, že už to všechno skoro zapomněla.
Tak to tedy ne! Když si to odvstávám, nechci to jen tak zapomenout. Jakože mám od sedmého měsíce těhotenství až nevím, jak dlouho, spát čtyři hodiny denně, pak se probudit z vleklého polokómatu a nic si z toho nepamatovat? Moje štěňata jsou většinou příjemná společnost, takže by to byla škoda zapomenout.
Takže od začátku. Když jsem je v nemocnici nafasovala, byli ještě úplně mrňaví, takové panenky. Neprděli, nesmrděli, pořád skoro jen spali. Můj pokoj byl oázou klidu, jednou za tři hodiny jsem je přebalila a nakrmila, pak jsem je nainstalovala zpět do postýlky a spalo se dál. Nebýt té litrové krevní ztráty a hlučné nemocniční chodby, tak si to asi užívám víc, protože zpětně nutno říct, že starat se o takhle pohodové děti není zase tak náročné.
Po deseti dnech nás pustili domů. A na jeden únorový týden nebo tak jsme v Říčanech měli babičku, což bylo super! Abyste věděli, babička Amálka je naprosto úžasná společnost, zvlášť když vám leze na mozek kombinace frustrace blíže nespecifikovaného původu, spánkový deficit, krevní ztráta a fakt, že denní doby identifikujete jenom podle krmení.
A elfí dvojčata se začala probouzet. To bylo takové ne úplně zábavné, protože sice už jenom nespali, ale taky se nesmáli, vlastně jsem se trochu bála, kdy se probudí, protože to většinou znamenalo, že začnou brečet.
Přibližně na začátku března začali jevit první známky toho, že by se někdy mohli usmívat. A taky si začali broukat. Oblíbeným slovem Viki se stalo agu, což zřejmě něco znamená. Ale co, to je mi stále záhadou. Prvního března jsme se taky po prohlídce sbalili a jeli do Žamberka, jednak za dobrou společností a také proto, že nepřijít o duševní rovnováhu úplně je docela příjemné a do budoucna se mi to bude určitě hodit.
Babička s dědou a s Jitkou byli úžasní a březen s nimi byl superpříjemný, i když jsem se většinou snažila nikoho v noci nebudit, aby se aspoň někdo z nás vyspal, skoro pokaždé někdo přece jen vstal, takže jsem strávila spoustu poeticky komatických nocí, kdy jsme ještě napůl ve spánkovém deliriu (já tedy určitě) drželi flašku nebo miminko a snažili se je ukolíbat ke spánku. Dobré víno k obědu, k odpolední svačině a k večeři pak zase zjemnilo ostré hrany mezi naprostým vyčerpáním a až překvapivě excitovanou myslí, která prostě spát nemůže a nebude, takže se mi spánek povedlo někdy dotáhnout až ke krásným pěti hodiná denně. Velice výjimečně, ale povedlo.
Pak si na tři večery vzal službu Tomáš, abych se vyspala, načež jsem zjistila překvapivou věc - já už neumím spát! První noc, kdy se mi poštěstilo mít volno, jsem nemohla usnout, pořád jsem myslela, že slyším brečet miminko, a v hlavě se mi neustále opakovalo slovo Ulánbátar. Proč zrovna hlavní město Mongolska, to je mi podobnou záhadou jako Viktorčino agu. Někdy během března se obě děti začaly usmívat a ke konci měsíce si čím dál víc broukali. Oba navíc byli párkrát přistiženi, jak se přetočili na bok. Jo, a občas taky velice hezky drží hlavičky nahoře.
Šestadvacátého března jsme nakonec přeci jen opustili bezpečí Žambereckého doupěte. Odjíždět se mi nechtělo. Po dlouhé době jsem s prarodiči a s Jitkou strávila víc než dva dny, ani nevím, kolik je to let, možná deset, dvanáct? Během března jsem se napůl vrátila hluboko do minulosti, k jejím příjemným složkám. Všichni byli báječní a nemůžu se dočkat, až si to zopakujem, a navíc se přitom vyspíme.
Spánek je stále hrozný. Přes den nedokážu usnout už od školky, moc dobře si pamatuju, jak jsem ve školce po obědě koukala do stropu, všude bylo ticho a učitelka dávala pozor, aby se nikdo nevěnoval ničemu jinému než setrvávání v horizontální poloze. A v noci se mi to občas taky nepodaří. Danečka často trápí prdy, takže pláče a svíjí se a je potřeba ho uklidnit, někdy mě napadne něco moc vzrušujícího a zajímavého, takže se nabudím a přemýšlím o tom, co udělám, a jindy prostě nemůžu usnout jenom proto, že mi v hlavě poskakuje Ulánbátar. Ale prý to bude lepší. Říkají jedni. Druzí zase říkají, že se mám těšit na zuby.
Tak uvidíme. Teď je třetího dubna, za dva dny mám narozeniny a dvojčata se baví vedle. Viktorka spí, Daneček střídavě spí a hraje si s věcmi na hrazdičce, protože mu kromě prdů a jídla moc energie na nic dalšího nezbývá.
Mějte se fajn a množte se. Ať si taky užijete!
Ereandil out.
Pan Daniel Dorian a slečna Viktorie