Sayonara | Střípky prázdnin

Je možná trochu divné, že píšu o střípcích prázdnin, když mám prázdniny neprázdniny teď vlastně pořád. Ale strašně blbě se mi vymýšlejí nadpisy, tak se s tím budete muset nějak smířit.

O prázdninách jsem s dvojčaty byla na třech svatbách a ještě jedna je před námi. První svatba byla kamarádky z kendó, která teď nosí krásné poeticky znějící jméno Patricelli, druhá byla Marušky, mojí vílí sestry a třetí mojí mámy. Ty dvě poslední to tedy se jmény moc nevychytaly, prostě žádný umělecký pseudonym by z toho nebyl, ale svatby to byly krásné. Ta, která je před námi, je svatba dvou matfyzáků: jednoho spolužáka z ročníku a jediné teoretické fyzičky, kterou jsem kdy znala. Moc se těším, už jsem dětičky vycvičila tak, že jsou schopné spát i na cizích místech, když k tomu mají svůj kočárek.

Vypadá to, že aspoň na nějakou dobu mám novou spolubydlící, Sorellinu. Yay! Těším se, bude legrace.

Další novinkou z mého života je to, že aspiruji na to, stát se veganem. Většinou to neříkám takhle, ale podávám to slovy, že po vyřazení masa a mléčných výrobků mě přestaly bolet klouby. Což je pravda a zároveň to nezní tak, jako to slovo na V, které mnohé provokuje k tomu, aby vzali vidle, pochodně a sociálku a vtrhli do mého doupěte. A víte co? Kromě toho, že kvůli mému jídlu trpí čím dál méně živých tvorů, moje uhlíková stopa se každým dnem zmenšuje a zdraví se zlepšuje, mě dokonce začalo bavit vařit. Dřív jsem vaření brala jako nutné zlo, do svých osmnácti jsem na syrové maso ani nesáhla (proto jsem taky neskončila na medicíně, ale na matfyzu) a vůbec mě to akorát rozčilovalo. Použít víc jak jeden hrnec pro mě bylo utrpení a viděla jsem akorát tu větší horu, kterou musím pak zlikvidovat. Ale teď si to vážně užívám. Zkouším nové recepty, dokonce vymýšlím nové recepty a je mi čím dál lépe. Dokonce mám pocit, že i hubnu, neboli ztrácím špeky a ne svaly, což se pozitivně odrazí i v mé nejnovější EKO hře.

Do té se mi podařilo nalákat i Tomáše, který je nadšen, upravil si ji tedy podle svého, aby mu pomohla bojovat s jeho zlozvyky, ale stejně. Mám radost, že inspiruji. Takže pokud budete mít zájem o další informace z mého veganského života, ráda se podělím, přeci jen to bude vypadat jinak od vědce než od někoho, jehož vzezření vzbuzuje dejme tomu nevědecký dojem, a to přinejmenším.

Moje a Doriánkovo foto umění taky nese své ovoce, v soutěži zatím stále vedeme a necháváme všechny opice daleko za sebou. Vím, že hlavní cíl soutěže je přimět co nejvíc lidí, aby se nechovali jako hovada a trochu přemýšleli, když nakupují a tak dále, nicméně vyhrát je taky super a solární nabíječku musí mít každý elf, který chce přežít na tomto světě.

Minulý týden jsem dokonce byla i na školení v Německu, nechala jsem děti s Tomášem a jeho mamkou a na den a půl odjela. Ani se mi nestihlo stýskat, jak to bylo intenzivní, dětičkám jsem vysvětlila, že je to jenom na sedm krmení a pak jsem doma, stejně mě ale vítaly nadšeně a neskrývaly radost, že jsem je neopustila nadobro. Jsou sladcí, ťutínci.

Doriánek objevil nové slovo bue, které jsem slyšela dnes asi stokrát, tak si ho jdu poslechnout i zblízka.

A vy se mějte, pokud možno užijte si poslední zbytky prázdnin, třiďte odpad, minimalizujte jeho množství a najděte si, jak se dá udělat seitan, fakt to není hnusné, a když ho naložíte do kari nebo česneku, je dokonce lepší než nějaká polystyrenová kuřecí prsa!

Ereandil out.