Čtyři svatby a jeden křest

Jsem více než ráda, že letošní léto bylo ve formátu čtyři svatby a jeden křest, a nikoliv pohřeb, což je film, který jsem nikdy neviděla, nicméně vzhledem k tomu, že v něm hraje Hugh Grant, tak to bude určitě nesmírně známé a já jsem opět za nemoderního ignoranta.

O svatbách, kterých jsme se s elfíky účastnili, jsem už psala, takže o nich už se rozepisovat nechci, budu vyprávět jenom o křtu. Ty z vás, kteří jste pojali podezření, že mi snad už definitivně přeskočilo a nechala jsem sebe i děti pokřtít, snad uklidní fakt, že se jednalo o křest knížky, což je sice také dítě, ale neřve a většinou se nepodělá tolikrát jako roztomilé miminko rodu Homo sapiens sapiens. Onoho zmíněného děťátka jsem si koupila jeden kousek a právě leží vedle mě a pokojně oddychuje. Jmenuje se Dobrodružství Pana Kolečka s podtitulem Pohádky od Hvězdy a napsala ji Michaela Mlíčková Jelínková aka Míša, s kterou jsme se seznámily v rámci jedné literární soutěže.

Nečetla jsem ji celou, zakusuju se do ní postupně, jak se dětičkám chce poslouchat, nicméně pokud vlastníte mláďata chtivá pohádek, chcete něco poučného, neotřelého (alespoň podle mě) a hezky napsaného, je to knížka pro vás. Milovníky Prahy také potěší, že se příběhy odehrávají v Praze 6, grammar nazzis budou zase uchváceni použitým jazykem a nadšence do starých autobusů nadchne to, že jeden z hlavních hrdinů je starý autobus jménem Šemík (neboli ŠM11). Jeden jeho exemplář byl přítomný také na včerejším křtu, prošla jsem si ho a těším se, až mi v pohádkách ožije.

Vedle křtu ještě probíhala nějaká jiná akce, kde provolávali slávu vládě ČR. Poté, co jsem zamžourala na vedlejší pozemek (velvyslanectví SR), abych zjistila, kdo se to ožral tak, že se veřejně vyznává z lásky k vládě a ministrům, a poprvé jsem na vlastní oči viděla Sobotku. Zdálo se mi, že je to docela prcek. Byl tam ještě Klaus, Schwarzenberg a další, které jsem neidentifikovala a určitě bych je jako správná Čecha měla znát, měli tam docela fajn kapelu (technicky dobrá, ale chyběl tomu náboj) a jakousi operní zpěvačku ze Slovenska, která měla opravdu dobrý hlas, ale neslyšeli jsme kvůli nim naše vlastní kytaristy, což byla škoda, protože těm náboj nechyběl a hráli opravdu celou duší.

Večer jsem ještě sledovala západ slunce, a to bylo super. Nejdřív to vypadalo, jako kdyby za vilou Pellé hořelo, mraky se hnaly po obloze směrem k nám, šedomodroocelovooranžový zázrak, pak se prudce rozpršelo, obloha zčervenala a setmělo se. Nádhera.

A nakonec jsme se rozloučili a šla jsem domů. Děti byly celou dobu doma s Tomášem a Sorellinou, takže jsem jen šla a zlehka meditovala noční Prahou.

Mějte se krásně, pište básně a křtěte knihy.

Ereandil out.