O umírání a konferenci ve hvězdách

Taky jste jako děti hráli hru Chodí pešek okolo? To zpívání tenkého dětského hlásku, a pak to někdo schytá, slyšíte za sebou kroky, ale nesmíte se hnout...

Právě takový dojem ve mně vyvolávají události posledních dní, ne-li měsíců. Jako kdybych se se svými milými krčila v zákopu kdesi u Verdunu a kolem mě svištěly kulky a dopadaly hroudy hlíny roztrhané granáty.

V neděli umřela mamčina tchýně a můj strejda. Babičku jsem skoro vůbec neznala, ale strejdu ano. Nevídali jsme se často, ale měla jsem ho ráda. Zvláštní zaříkávadlo - moc jsme se nevídali, ale měli jsme se rádi. Zní to jako nějaká výmluva. Chtěla jsem tam jet, chtěla jsem se tam do Vánoc dostat, protože jsem věděla, že je nemocný, a říkala jsem si, že bych mu mohla vylepšit náladu. Ale nestihla jsem to včas. Teď ani nemůžu jet na zítřejší pohřeb, protože nemám hlídání dětí a Viktorčino veselé brm brm není zrovna vhodným projevem na takovou událost.

Není to fér. Nebo spíš to fér je, a to mě štve. V mém ideálním světě nemá být smrt spravedlivá, má se motat kolem lidí, které nemám ráda, případně těch, které neznám. Mé rodině a mým milovaným se má zdaleka vyhýbat a nesměle se přijít optat v jejich dvoustovce, jestli je už vhodná chvilka. Ne si chodit, jak se jí zlíbí.

Ne že bych to netušila. Mám dost dobré amatérské lékařské vzdělání na to, abych věděla, jak vypadá starý člověk ante finem a že rakovina zažívacího traktu v relativně mladém věku je zlá věc.

Ignorance is a bliss. Nevědomost umožňuje se do věco plně položit a celou svou vědomostmi nezatíženou existencí věřit v zázrak.

V takovém rozpoložení jsem se vypravila na konferenci naší firmy, na setkání uživatelů. Akce se konala v luxusním hotelu jménem Tree of Life, což je slušná ironie. Moje apartmá bylo větší než náš byt a hotelová služba mi připravila dvě postýlky pro děti s povlečením s nápisem Welcome little friend. Samotná konference byla moc přátelská a všichni byli naprosto nadšení z toho, jak mám hodné děti. Možná víc než ze samotných přístrojů. Jsem moc ráda, že mám tak skvělého šéfa, který mi umožnil se konference zúčastnit, protože něco takového jsem potřebovala. A o něj se taky bojím, stejně jako o všechny ostatní. Že v rámci zachování entropie a rovnoměrného rozložení pravděpodobnosti se zase stane něco podobného.

Naše sekretářka naplánovala výlet na Kuks. Je nově zrenovovaný a během renovace byly odhaleny fresky ve sto čtyřicet metrů dlouhé chodbě, na kterých je vyobrazeno, kterak je smrt spravedlivá a bere stejně tak chudé i bohaté, mladé i staré, papeže i lékaře. Zase ta ironie.

Konference skočila ve středu. Nemám ráda konce konference, protože se nerada loučím a nerada i ráda se na koncích konferencí loučím. V hotelu bylo i několik knihoven naplněných knížkami, co tam hosté zanechali, pravděpodobně proto, že je už přečetli a nechtěli je brát s sebou. Chtěla jsem si na památku nějakou vzít. Chtěla jsem najít Fausta, ten tam ale nebyl, vzala jsem si proto knížku Návrat z hvězd, jelikož mi to přišlo symbolické.

Když někde vezmu knížku, vyvolává to ve mně příjemné pocity, že i když mi někdo ze života odejde, skrz onu knížku ho pořád budu mít u sebe.

Jo, máte to tu, tyrkysové na černém. Kradu knížky. Mám to po tátovi. Kradu knížky, když mi někdo nebo něco mizí ze života, protože v tom spatřuji jistou magii. Není to to samé, jako když mi dotyčný tu knížku dá, je to prostě celý ten proces, kdy cítím tekuté písky pod nohama a výběrem knížky a jejím uchvácením vytvořím neviditelný most.

Mějte se a neumírejte. Jestli umřete, naštvete mě. Budu vyvolávat vaše duše a pak před vámi dělat prasečinky nebo pouštět nějaké hodně úchylné porno.