Vy jste se vůbec nezměnila!

V pondělí jsem se s Maruškou a našimi elfíčaty byly podívat na gymplu. Byla to taková spontánní akce, ani jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli budu v Hradci, protože Tomáš neměl jasno v tom, kde bude zrovna pracovat.

Ale nakonec přece jen v Hradci. Pršelo, bylo opravdu takové ideální počasí k tomu, abych si zalezla ke krbu který nemáme, a koukala ven, jak se do šedivé krajiny opírá mrazivý vítr. A my jsme se vydaly do školy. Skoro jsem zapomněla, jak to tam vypadalo. Matně jsem se snažila rozvzpomenout, kde byla která třída, až po chvíli přemýšlení jsem si vzpomněla, kde byla naše třída.

Do budovy jsme se dostaly s nějakými lidmi, kteří tam šli před námi. Jestli to byli učitelé, zloději nebo jehovisti, těžko říct. Moje paměť na lidi, které jsem nevídala aspoň dva roky, je bídná a i tak si občas pletu jména, když se někdo jmenuje Petr, Pavel, Martin, Lukáš nebo tak podobně, zkrátka ta první desítka mi dělá problém. Společnými silami jsme tam ale kočárky dostrkali a po chvíli jsme s Maruškou zjistily, že ve škole je dokonce i výtah, do kterého se vejdu na pohodových pár centimetrů.

Jsem nesmírně rozmazlená z matfyzu, hlavně z doktorského studia. Když zajedu na náš ústav, tak jsou najednou všichni v pohodě, žádný stres, dáme si café, pomazlíme se s miminky, pohrajeme s případnými staršími dětmi a práce počká. Podvědomě jsem čekala něco podobného i tady, ani jsem si neuvědomila, jak moc se gympl a náš ústav liší, že na gymplu je sto padesát lidí v ročníku a poněkud více pracovního nasazení. Anebo aspoň víc práce.

Viděla jsem ale aspoň pár profesorů. Moje paměť v tomto okamžiku předvedla neuvěřitelné, protože jsem si do minuty vzpomněla na většinu lidí, kteří mě učili, poté co jsem je potkala. Zajímalo by mě, jak dobře si takový profesor pamatuje svoje studenty. Jestli si je pamatuje doopravdy, anebo dělá to, co já s většinou lidí - usmívá se, doufá v nápovědu a to, že se ten člověk nezeptá na něco, co by ho prozradilo.

Škoda, že se tam nedá zajít o prázdninách, kdy tam nejsou studenti. Že by třeba gymply měly nějaký boční vědecký program, na kterém by si profesoři jen tak pro relax ujížděli. I když... Když si vzpomenu na vyprávění tety o jejich gymplu, tak si nedovedu představit, že by chtělo nějaké závratné procento lidí zůstávat s milovanými kolegy a více či méně milovaným ředitelem déle, než je nutné. 

Když jsem na chvíli vytáhla z kabinetu francouzštinářku, tak mi řekla, že jsem se vůbec nezměnila. Beru to jako kompliment, ale vůbec netuším, jestli je to pravda. Mám ještě pořád svůj maturitní kostým, do kterého se už nenarvu (ale jednou to zase přijde). A když si vzpomenu, jaká jsem byla před deseti lety... Nebo před čtrnácti, když počítám od prváku. Taková jaksi... Celkem utlumená a hlavně poněkud srabík. Ale co. 

A teď musím zjistit, jestli je nějaká akce, kdy tam jsou profesoři, ale neučí se, protože evidentně práce ve škole kazí společenský život!