Létejte poprvé, jako byste letěli podruhé

Asi to znáte. Nainstalujete hru, vymazlíte si postavu, případně vytvoříte i její backstory a jdete hrát. Chvíli bojujete a pak narazíte na velkého šéfa podsvětí, který vás samozřejmě velmi rychle sejme. Tak se oživíte a jdete na to znovu. Teď už víte, že velký šéf podsvětí má slabé místo v tom, že když do něj napálíte ohnivou kouli, schytá to dvakrát tolik, zatímco ledová smršť ho akorát posílí. A náležitě to využijete.

Je v tom skrytá nesmírná dávka psychologie. Dělat věci poprvé tak, jako kdybyste je dělali podruhé. Téměř všechny. Rande. Výchovu dětí. Rozhovory s lidmi. Život. Podvědomě jsem si to uvědomovala a víceméně jsem se tím řídila už asi pět let. 

Do mého vědomí to probublalo před několika dny. Byla jsem na matfyzu, protože jsem potřebovala vyřídit nějaké papírování kvůli mému grantu. Proplétala jsem se mezi prváky a druháky a přepadla mě zvláštní melancholie. Nikdy už nebudu v prváku. Leda tak na univerzitě třetího věku. Zasnila jsem se, jak by bylo super mít speciální stroj času, který by mi dovolil projít si matfyz znovu a pořádně si to užít. 

Vykašlat se na člověka, co mě držel u země, poslat ho do pekel a věnovat se důležitým věcem. A až mě to přestane bavit, zase se napojit na svou aktuální realitu. Možná bych si zopakovala i gympl. Oživila bych se jako postavička, kterou právě zabili, a už bych věděla, že si nemám z ničeho dělat nervy, protože jestli jsem vynervovaná docela chytrá, v klidu jsem naprosto geniální.

Spánková deprivace na mě má zřejmě zvláštní účinky, protože velkou část dne za mě operuje autopilot, který je velmi schopný a osvícený. Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem tak v pohodě. Proč jsou děti tak v pohodě. Prostě jsem to chtěla náležitě zanalyzovat. Jsem přeci vědec. I kdybych si nedokázala třicet vteřin vzpomenout, jak se jmenuje ten pán, co trápí kočičky a zavírá je do krabic, mít blbé otázky musím mít přeci pořád. Blbé otázky jsou mým druhým vzduchem.

A pak mi to došlo. Vždycky když bych nejradši začala výt na měsíc, se stane něco podivného. V hlavě mi blikne několik scénářů, z nichž v některých se zachovám jako totální (nechci psát kráva, protože krávy jsou fajn, a pohlavní orgány taky nejsou úplně vhodné a výstižné). Nějakým způsobem to funguje tak, že můj autopilot prostě vybere ten scénář, kdy se jako totální nezachovám a vyberu tu možnost, která je nejlepší. 

Jako kdybych byla elektrický výboj, co si mapuje nejlepší cestu na zem. Jako kdybych byla kvantová.

Co když se stávám kvantovější a kvantovější? Co když moje vědomí nakonec ovládne moje tělo a přemění ho na opravdu velké množství entit vlnové povahy? Budu potom nesmrtelná? Ovládnu telepatii? Může za to moje psaní a vytváření alternativních realit? 

Nicméně... Trochu se mi podařilo odbočit od původní myšlenky. Myslím, že takového autopilota může mít spoustu lidí, jen to vyžaduje určitou dávku meditace a sebeovládání. Zastavit se a v mysli aspoň trochu načrtnout možné scénáře. Na chvíli se zamyslet a prostě žít tak, jako kdybychom už jednou žili.

A to by byla dnešní dávka filosofie.

P.S.: Byla jsem dnes v kině na filmu Místo splněných přání, což je italské mysteriózní fantasy drama, a bylo to povedené. Lepší, než jsem čekala. 

P.P.S.: Máma je v nemocnici s oboustranným zápalem plic. Měla bych jí tuhle filosofii nějak nenápadně podsunout. Mohla by jí pomoct. Sice ne s nemocí, ale obecně. Ale jak to udělat, aby to vzala a nebylo zle?

P.P.P.S.: Doriánek se oficiálně stal profesionálním žebrákem. V kině od nějaké paní vyžebral kukuřičný chleba pro děti. Možná za to můžou jeho oči, anebo to, že je nekrmím.

P.P.P.P.S.: Vůbec si nejsem jistá, jak se používají tyhle pppppska, takže doufám, že správně a že počet péček není omezen. A jak se těšíte na Vánoce?

Ereandil out.