Včera elfíkům bylo jedenáct měsíců, takže už mají jen měsíc, než se stanou batolaty.
Co se tedy od minulého desetimě/... změnilo? Stále je to moje sebevražedné komando, navíc se začali stavět. Viktorka se staví jen tak opatrně a čeká, až to Doriánek pořádně otestuje. Ten se staví celkem odvážně, vždycky přileze k televizními stolku nebo gauči a už škodí. Několikrát se mu podařilo zapnout mi něco divného na počítači; naposledy to byl režim Letadlo. Ne že bych je nehlídala, ale ráda se podívám, co mají v úmyslu.
Docela legračně honí červenou stopu laserového ukazovátka. Je to ještě vtipnější, než když to dělají kočky.
Jsou užvanění, ale ještě pořád se mi nezdá, že by v tom byl nějaký úmysl, spíš čistá radost z toho, že mohou dělat zvuky. Doriánek se naučil dělat velké bubliny ze slin, a když jsme byli v kině, vyžebral tam od nějaké jiné maminky kus takového toho polystyrenového chleba. Hřeje mě tedy pomyšlení, že případné žebrání by s Danečkem bylo mnohem snadnější než s nějakým zatoulaným pejskem.
Viktorka je docela ostrá. Bere Doriánkovi hračky a ten chudák se ani nebrání. Tak jí to snad někdy vysvětlím. Jinak už mají i svoje mailové adresy na Gmailu, tak doufám, že ještě nějakých patnáct let to bude stále in, abych jim je mohla předat k narozeninám. Bude to asi něco jako How I met your mother, prostě se dozví spoustu věcí a určitě se jim to bude ohromně líbit.
Prostě je s nimi legrace a jsou to zlatíčka. Mějte dvojčata. Je to super. A taky někomu budu muset prodat kočárek, až začnou pořádně běhat. Hezký večer!
Pan Daniel Dorian a slečna Viktorie