Divadlo bez hranic: Mandragora

Jelikož můj milý chodí v úterý večer hrát go, máme dohodu, že jiný večer v týdnu zase někam vyrážím já a o elfíky se stará on. Tentokrát jsem se poté, co jsem se vyléčila z moru a cholery, vypravila do Divadla bez hranic na Mandragoru.

Protože jsem si spletla hodinu, dorazila jsem do divadla dřív, objednala si sklenku vína (a nenalévají tradiční Frankovku a Müller Thurgau!) a něco jsem si kreslila a mapovala terén.

Bylo to moc hezké, hra je satirickým popisem tehdejší italské společnosti a zahráno to bylo vskutku mistrně. Nechyběla ani drobná interakce s publikem, sorellina dostala od sluhy Ligura nakousané jablko, o kterém jsme se později dověděly, že jsme ho mohly sníst. Škoda, že jsme to nevěděly dřív, protože jsem se zapomněla naobědvat a měla jsem hrozný hlad.

Nicméně! Když sedíte v první řadě a koukáte hercům, a zvlášť skvělým hercům, do očí, je to úplně jiný zážitek, než když sedíte na balkoně Národního divadla a snažíte se doostřit na hlediště. Úplně jsem se zasnila, jak to musí být super hrát v divadle! Potom se konalo ještě malé posezení s herci, což se vám taky leckde nestane. Kromě toho, že tam byla nadmíru milá a příjemná společnost, jsem se i dověděla, že si o mně mysleli, že jsem nějaký divadelní kritik. Zřejmě bych se měla zamyslet nad svým čmáráním do deníčku. Prostě skvělý večer, a pokud byste někdy zatoužili po něčem méně tradičním, můžu vám tohle divadlo doporučit.