One of us - 10. 2. 2018

Jelikož mě můj mozek odbařil zajímavým snem, rozhodla jsem se stvořit krátkou dreamy povídku. Doufám, že se vám bude líbit a že ještě někdo z vás přihodí experimentální data do mé ankety. Byla jsem ve snu elf! Jako vždy nesnové je pouze jméno a minimum spojovacích věcí. Jinak všechno ostatní je dílo mého šokovného podvědomí.

Bylo už půl dvanácté v noci, ale v chatě bylo stále veselo. Sylvie se svými přáteli oslavovala konec semestru a všichni se náramně bavili. Přeci jen v těžkých dobách je potřeba hledat důvody k radosti. A tohle byly těžké doby, lidé byli v podivné válce s elfy. Již spoustu let. Elfů bylo pramálo, ale vládli zvláštní magií, nebylo snadné je vystopovat a zneškodnit. Proslýchalo se, že dokonce vynalezli zákeřný virus, který lidi měnil v elfy.

Ale teď se tím nikdo z přátel netrápil. Popíjeli víno, jedli oříšky a užívali si vlahý letní večer. Vtom se o ně náhle otřel závan ledového vzduchu. Ztuhli. I když byli již značně opilí, anebo právě proto, vyděsilo je to. Po příjezdové cestě k chatě pomalu kráčela vysoká postava v dlouhém tmavém plášti.

Všichni se schovali, kde jen mohli. Sylvie si vlezla po hromadu dek a téměř nedýchala. Po několika mučivě dlouhých okamžicích se staré dveře se zaskřípěním otevřely a v nich stanul elf s pronikavýma očima.

Cítil je a oni to věděli. Hrál s nimi však jejich hru. Bavilo ho to. Procházel po pokoji, kde se ještě stále vznášela těžká vůně červeného vína, a s úšklebkem sledoval jejich nepříliš dobré skrýše.

"Mám tady zajímavý virus. Když vás nakazí, budete mít pokožku rudou jako obloha při západu slunce. Skvělá věcička," pronesl a zastavil se.

Sylvii to vyděsilo. Ani nevěděla, jestli ji vyděsila ta představa, anebo to, že elf promluvil. Otřásla se a snažila se nedýchat. Elf však bezpečně věděl, kde je. Vytáhl z kapsy přichystanou injekční stříkačku s průzračnou tekutinou a bodl ji do hromady dek. Sylvie zasténala a kousla se do spodního rtu.

Elf beze slova odešel. Zůstala za ním jen těžko popsatelná vůně záhadného místa, o kterém všichni sní, ale málokdo se tam dostane.

Přátelé se otřesenou Sylvii snažili utěšit. Dostala i nějaké léky, které by mohly potlačit působení viru, i když nikdo přesně nevěděl, jak fungují ony a jak funguje záhadný virus.

Jednoho dne jeli všichni na projížďku. Sylvie byla ráda, že ji nezatratili, zdálo se, že léky přeci jen nějakým způsobem fungovaly. Přesto ale cítila, že se mění. Cosi v ní neklidně vřelo a snažilo se dostat ven. Sžíralo ji to. Už nebyla člověk, ale svět elfů pro ni byl neznámý a děsivý, a tak se před kamarády smála, popíjela s nimi víno a dělala vše proto, aby vzbudila zdání, že je obyčejná dívka, kterou byla vždy.

Ale tak, jako neobelhala sebe, neobelhala je. Tušila, že se s projížďky nevrátí. Nechali ji na kraji lesa samotnou.

Stála tam a střídavě koukala na prašnou cestu a do hlubokého lesa. Léky ji nezachrání. Nezbývá jí nic jiného než se vydat do lesa a doufat, že přežije.

Viděl ji už zdálky. Pozvedl koutky v úsměvu a ruku v pozdravu.

"Vítej! Tak jsi konečně jednou z nás!"

A vše bylo tak, jak má být.