Valentýnská genialita a další samochvála

Jelikož v mé anketě vyhrává o koňskou délku můj deníček, rozhodla jsem se, že tedy něco sepíšu a mimísci v tom budou pouze částečně.

Pokud byste bydleli v mé hlavě, brzy poznáte, že stereotyp je jeden z mých největších zabijáků. Dlouhé setrvávání na jednom místě mi pomalu dusí kreativitu, energii a chuť cokoliv dělat, což má pak za následek takovou nehezkou spirálu, kdy bych se dostala až do stavu, kdy ležím a nesnáším všechno a všechny. Z toho důvodu musím taky pořád vymýšlet nové a nové věci, abych trochu roztočila své interní turbíny. A jelikož můj pohyb v prostoru je nyní jaksi omezen, soustředím se na páchání genialit doma a okolí.

Jedna z mých rozepsaných knížek se směle hýbe dopředu. To, co začalo jako celkem nenápadná delší povídka, teď atakuje hranici sta normostran, má dva prology, intermezza s největším záporákem, obrázky a mapy ve stadiu rozpracování. Takže se možná blíží okamžik, kdy to s velkou slávou dám celé dohromady a budu poslouchat kecy nakladatelů, kteří to nechtějí vydat, protože se nesoustředí na vydávání tripovacího fantasy. Ale bude to super. Užívám si ty večery, kdy si můžu sednout k počítači a jen tak psát a vymýšlet, vylepšovat svět mým milovaným postavám, vyšperkovávat si záporáka, s kterým se pak náležitě vypořádám... 

Snažím se taky hrát. Na kytaru, flétnu a klavír. Flétna ještě jde, u té stojím a největší intervence ze strany elfíčat je, že mi stahují kalhoty. Jakmile ale zasednu ke kytaře nebo ke klavíru, elfíčata se seběhnou ke mně a věší se na krk, struny, případně klávesnici. Mám z nich radost, k hudbě mají dokonce větší afinitu než k televizi, což považuji za svůj osobní úspěch a kvalitní revoltu proti konzumu.

Viktorka umí líbat. Je to šikovná holka. Vždycky se ke mně přiblíží, našpulí pusu, udělá mmmmm a obšťastní mě trochou té uslintané náklonnosti. Ještě ani jeden z nich nechodí v prostoru, takže sázka o lahev vína (já si vsadila na Doriánka, Tomáš na Viktorku) ještě stále visí ve vzduchu. Uvidíme, kdo z nás vyhraje.

A taky si vymýšlím svoje vlastní veganské recepty. Ne že by jich nebylo dost na Internetu, ale já raději objevuji a vynalézám, protože to je zábavnější. Tak třeba včera jsem si řekla, že bych mohla upéct něco dobrého, když už je Valentýn a já mám silikonovou formu ve tvaru srdce. Zbyly nám nějaké uvařené fazole, když se Tomáš hrdinně pustil do výroby burgerů, tak jsem si pomyslela hej, Japonsko!, namixovala je se sušenými švestkami a bylo to. 

Kdyby vám někdo tvrdil, že z fazolí a švestek se nedá upéct nic dobrého, kecá. Tomáš tomu dal 8/10, já 9/10. 

Tož tak. A zítra jdu do práce. Děti se potřebují seznamovat s vědou už od začátku, aby chudinky neskončily u lopaty!