Tenhle článek je další ze série mých nadšených kulturních výkřiků po hře Mandragora a Na Vánoce budu gay. Tentokrát se budu radovat ze své výpravy na hru Racajda aneb Tonka Šibenice.
Ani jsem ten večer nechtěla nikam jít, ale extrahovali mi pravé osmičky, nateklou tvář jsem ještě neměla tolik a doma byl hluk a děti se mnou chtěly interagovat. Neberte to tak, že bych s nimi snad interagovat nechtěla, ale v tu chvíli mi ohýbání se k nim a jejich zvedání působilo značný diskomfort, takže jsem raději zvolila taktický ústup do divadla.
Minor spoiler alert!
Tahle hra je zvláštní tím, že to není ani komedie, ani tragédie. Je to zpověď Antonie Havlové, bývalé prostitutky, která se jednoho dne probudí mrtvá a má se zpovídat před nejvyšším, tím nebeským soudem.
Za notného a vydatného popíjení vypráví Antonie o svém osudu, který je sice tragický, ale ona ho umí podat se zvláštní lehkostí, kterou snad může mít jen prostitutka, co ví, že už se nemusí vrátit na ulici za klienty. U téhle hry jsem přemýšlela, jak moc herci žijí a přátelí se se svými postavami. Jestli z nich vystoupí hned po představení, anebo v nich přetrvávají podobně jako Ota Plk, dokud se jim nenaskytne příležitost usadit se v postavě jiné.
Myslím, že paní herečka si postavu Antonie asi oblíbila. Sledovala jsem výraz jejího obličeje, a možná to bylo prášky na bolest, které mě omámily, anebo prostě jen tím, že jsem si tohle divadlo opravdu oblíbila, opravdu mě bavila.
Takže - běžte do divadla.