Sayonara | Sprchové autodialogy

Také se vám občas stává, že vás někdo naprosto nemístně naštve až nasere, a vy místo toho, abyste mu to náležitě vytmavili, spíš jen něco zavrčíte a ve sprše si přehráváte scénu, kdy před dotyčného nakráčíte a odvážně mu sdělíte svůj názor na jeho chování?

Pokud ne, pěkně mě štvete, protože to znamená, že já jsem široko daleko jediný tvor, který se věnuje ve sprše místo zpěvu téhle blbosti. Mně se to stává častěji, než by bylo vhodné a žádoucí. Zkrátka v mé vlastní hlavě umím vést debatu tak obratně, že vyvolaný duch Stephena Hawkinga by proti mě byl děcko, co si myslí, že když řeknu, že si dám brokolici nebo čokoládový dortík, tak to znamená, že si dám právě jedno ze zmíněného. (pozn. překladatele: Neignorujte čárky, chtít jen jedno z toho, prásknu před nebo čárku. Jelikož jsem však jediný tvor, který je schopný na společenské akci v jedné ruce třímat sklenku vína a v druhé čokoládový cupcake a brokolici, víte, co ode mě čekat a na čárku se raději doptejte.)

A včera mě jeden člověk na tréninku nebývale naštval. Víte, myslím si o sobě, že jsem relativně tolerantní. Díky šéfovi už nejsem militantní nekuřák a nechci všem kuřákům ukrást a vyhodit cigarety. Jen některým. Nicméně tenhle milý pán chodí na tréninky pravidelně pod parou. Táhne to z něj asi tím způsobem, jako kdybyste na kýbl popele nalili nejlevnější vodku, to smíchali s potem a všechno to nacpali do hakamy a gi. (pozn. překladatele: Hakama a gi je náš krutopřísný kendó obleček.)

Včera se překonal. Skoro neudržel meč a nedokázal jít ani rovně. Což o to, kdyby necvičil zrovna se mnou, asi jen sarkasticky něco poznamenám, ale bohužel cvičil se mnou. A to je přesně to, co potřebujete před zkouškami - cvičit s ožralým týpkem.

Tak mě naštval, že se mi to do konce tréninku nepodařilo dostat z hlavy a ve sprše se udál zase jeden z těch rozhovorů, v kterých tak válím. Něco ve stylu, že chápu, jak je na hovno, že lidská existence nemá smysl a musíme jen umřít, ale to ještě není důvod k tomu, aby chlastal a pomalu se oddělával, že na to jsou rychlejší způsoby.

A pak si říkám, co já to vlastně dělám za kraviny? On je nalitý, on ohrožuje a osmraďuje ostatní, a já tu vedu vítězný rozhovor sama se sebou?

Tak jsem za ním šla. On se tam už ptal, kdo chce jít do hospody, což byla ta poslední kapka. Tak jsem se ho zeptala, jestli to myslí vážně, že chce ještě chlastat. Řekla jsem mu, že mě nasral (pozn. překladatele: Tady je ten překlad francouzštiny poněkud svérázný.), že to z něj táhne a je kretén, když nedokáže nepít aspoň před tréninkem, a že už s ním nebudu cvičit. No snažil se bránit, že on chlastat může, že mu zbytkáč nevadí, protože si prý jen nestihl dát kafe a v tom spočívá jeho veškerý problém. Pak jsem mu sdělila ještě pár postřehů o jeho inteligenci, on mi zase zopakoval, že zbytkáč mu nevadí.

No, řeknu vám, že na tu situaci, že jsem musela někomu vynadat, to má jeden zásadně pozitivní aspekt. Já jsem docela hustá. Dokážu smysluplně a konzistentně (pozn. překladatele: Ano, jedná se o ono "jsi kretén a už nechlastej".) vyjádřit svoje myšlenky a nezačít u toho být nějak trapně emotivní. Ale jelikož mě vlastně poslal do šití, stejně to musím nějak řešit, protože opravdu nemám zájem o to, aby mě jednoho dne poblil nebo probodl bokkem.

Pak jsem se vydala vstříc k domovu přes Hlavní nádraží, kde mi ujel vlak, tak jsem se rozhodla využít čas tím, že vyzkouším to nové piano. Hrála jsem tam asi čtvrt hodiny dokola tři takty Lacrymosy, jednu etudu, kus Mozartovy hříčky a Mad World. Nikdo neměl připomínky, dokonce mi všichni kolemjdoucí, kolemsedící a kolemležící dopřáli luxus sladké ignorace. Možná to bylo tím, že moje meče byly opřené opodál, já osobně však dávám přednost tomu, že je to tím, jaké fajn místo je Praha k životu.

Mějte se krásně a užívejte si poslední letní dny!