Sayonara | Umění mámvčíčismu a děti ze Sýrie

Samozřejmě nadsázka inside, kdyby mě někdo snad chtěl obvinit z toho, že jsem bezcitné hovado. Možná jen občas rozumně citlivé hovado.

Dnes mi leží na srdci dvě věci, které zde musím zanechat. První z nich je něco, co už jste určitě zaregistrovali, a to ony nešťastné syrské děti.

Víte, poměrně nerada se vyjadřuji k politice, protože to považuji za něco, co se spíš než sem hodí někam do nějaké putyky, kde si lidé s vysokou školou života vymění své názory, vymění si více či méně dobře mířené pravé háky a jdou zase žít svoje bezvýznamné životy plné Blesku a TV Barrandov, nicméně mi to občas nedá a musím vyplodit nějaké moudré kecy také.

Na Facebooku na mě několik komentářů k tématu syrských sirotků vykouklo, stejně jako tady. Nejsem proslulá svou emocionální stránkou ani tím, že bych po večerech snila o světovém míru, určitou míru empatie ale mám; ostatně když se tahle věc zkombinuje s logikou, je to celkem užitečný nástroj. No a teď na mě vyskočily ty věci.

Jako že máme v první řadě pomoci našim bezdomovcům a našim sirotkům.

Tak předně český adopční zákon není nic takového, že přijdete do dětského domova, ukážete na dítě, oni vám ho zabalí a za dvacet minut jdete i s nově nabytým potomkem domů. Je to martyrium, kde člověka prověřují podobně, jako kdyby chtěl řídit jadernou elektrárnu. Také se vám jaksi nepovede adoptovat dítě, s kterým navazuje kontakt jeho biologická rodina, byť by to mělo být jen jedno narozeninové přání ročně. Pokud chce někdo adoptovat dítě, zpravidla čeká poměrně dlouho. A co si budeme povídat, naši sirotci v porovnání s dětmi v uprchlických táborech tolik nestrádají, takže i kdyby mělo jít o to ubytovat je v našich zařízeních, pořád budou rádi.

A pak, mně nijak nepřirostli k srdci čeští bezdomovci. Když trochu pohledáte na Internetu, najdete strašnou spoustu azylových center, pracovních příležitostí a já nevím, čeho ještě. Stačí málo. Třeba nechlastat a chtít změnu. Ale ne, ono je jednodušší čekat, až se postará někdo jiný.

Potom jsou tady ti, co mají měsíčně pod deset tisíc korun měsíčně. O tomhle jsem se tady už taky někdy zmiňovala, pro život v Praze stačí 6100 Kč a vůle se neposrat, pokud omluvíte mou francouzštinu. Otestováno. Takže jo, bude to znít hnusně, necitlivě a asociálně, ale prostě Česká republika je země blahobytu, a kromě nějakých zvlášť nešťastných případů si nikdo nemá nárok stěžovat.

Další perla, že dětem nemůžeme pomoct, protože jsou to kluci od dvanácti do sedmnácti.

Sorry jako, slovy klasika, ale to jsou pořád ještě děti. Já jsem byla v sedmnácti takové tele, kdyby mi ještě zastřelili rodiče, tak jsem totálně v háji, ztracená a naprosto nevím, co mám dělat. Co jako, že jsou to kluci. To jako vlastnictví vagíny z někoho a priori dělá dobrou, mírumilovnou bytost, která se nemůže naučit zacházet se zbraněmi, a vlastnictví penisu z člověka naopak udělá arciz**da, který bez milosti zabije každého na potkání? Pokud si tohle myslíte, nechtěla bych žít ve vaší hlavě...

Nehledě na to, že mi přijde naprosto dementní usuzovat, že sirotkům je přes dvacet jen na základě nějaké fotky, kterou nějaký génius stáhl ze serveru nějakých britských novin a dal k ní popisek "tohle se k nám chystá".

Podle sebe soudím tebe...

Věc, která mě na celé kauze trochu děsí, je ono okřídlené rčení výše. Pokud někdo předpokládá, že dítě (puberťák, člověk, elf, jednorožec...), kterému nabídnete pomocnou ruku, vás okamžitě zamorduje, znásilní vaše křečky a zaplevelí váš Facebook sděleními, že rádi jíte výkaly, vypovídá to zejména o vás. Že něco je v nepořádku s vámi a že by si lidé měli dvakrát rozmyslet, než vám pomůžou. Já, jakožto daňový poplatník, mám také nárok na to, aby stát pomáhal lidem dle mé volby, a já si místo bezdomovců a věčných fňukalů, alkoholiků a gamblerů, finančních a dalších negramotů a jiných vybírám děti, které prostě nemůžou za to, kde se narodily.

Umění mámvčíčismu!

No a konečně se dostáváme k druhému tématu dnešního článku! Nedávno se mi zřejmě podařilo popíchnout několik dam pracujících ve společnosti Mateřská dovolená. Zcela neúmyslně, nutno dodat, což je ojedinělé, protože má-li někdo na Facebooku uvedeno, že studoval Vysokou školu života a pracuje ve společnosti Mateřská dovolená, automaticky ho řadím do kategorie jedinců, které můžu trollit, když se nudím.

Nicméně, bývalá sousedka psala na Facebook takovou dlouhou litanii o tom, jak má na exkrement přítele, pro kterého je vrchol rodičovství, když jednou za týden potomka vezme na procházku, jinak neustále dřepí v posilovně, kde si patrně fotí zátiší svých bicepsů na Instagram. Tak jsem si říkala, že ji trochu povzbudím. Že jí napíšu, ať to tolik nehrotí, protože se mi zdálo, že si věci zbytečně komplikuje, a ať zapřáhne tatínka, když už měl dost energie na to, aby dítě udělal, jelikož se její dítě z popisu zdálo docela pohodové.

To jsem si dala. Místo toho, aby se tam rozproudila nějaká plodná debata, jak problém vyřešit, co by se dalo zjednodušit, že je nesmysl dělat všechno tak, jak "se má", že dítěti je asi tak do puberty jedno, v čem chodí, a když jsou jiné priority (jako se třeba najíst nebo vymočit), je úplně šumák, že má na rukávu flek od mrkve.

Prý jsem necitlivá a vysmívám se. No jo, bylo tam moc těch osob, co pracují ve společnosti Mateřská dovolená. Začalo se tam pindat o tom, že "chlapi nikdy nedokážou pochopit utrpení matek na mateřské", protože jsou to chlapi. Tahle prohlášení mě dokážou vždycky naštvat. Zase taková trapná generalizace. Pak se ještě autorka postu divila, když jsme si psaly, že existují tatínkové, kteří (och proboha, jaký to zázrak) jsou schopni potomka pohlídat. Z dalších pindů tam padlo to, že ženský princip jsou emoce a hormony, zatímco mužský logika a jasnost.

Ani nevím, co si o pisatelkách těch číčovin myslet. Že prý když mám menstruaci, ovlivňují mě hormony. Tak jako jasně, že moje fyzické pochody ovlivňují hormony, ale prostě když mám chuť někoho poslat do řiti, vždycky se můžu zastavit a zamyslet, jestli opravdu chci, jestli mi to za to stojí a jestli se nevyplatí ho tam poslat třeba později.

Suma sumárum to nedává moc smysl, vlastně jsem si v téhle kapitolce článku chtěla jen zanadávat na to, že společnost Mateřská dovolená zaměstnává víceméně vykojené mozky bez špetky nadhledu a že můj pokus o předání té nejlepší rady, kterou jsem já osobně měla dostat a nedostala a musela si na ni přijít sama, byl neúspěšný.

Tak tu perlu upustím aspoň tady: Je úplně jedno, že vaše děcko je jiné než děcka ostatní. Je jedno, že má o číslo větší dupačky. Je šumák, má-li na něm flek od trávy, když ho necháte zkoumat okolní svět. Je jedno, že sežere něco z podlahy, pokud běžně neválíte doma jed na krysy a pytlíky s kokainem. Je taky úplně jedno, co si o vás myslí slepice na hřišti, když si to děláte po svém. Ve výsledku jsme jen prdy obalené organickou hmotou na šutru plujícím ledovým vesmírem, který za miliardu let bude jen nehostinnou pustinou.

Myslete na to, až půjdete večer spát. Hlavně na tu poslední větu předchozího ostavce.

Dobrou noc.