Koleje und so...

Konečně!

Konečně nastal ten dlouho vyhlížený den a dne 19.9.2011 jsem se nastěhovala do pokoje 1514B. Máme extra předsíň, velkou ledničku, mám sama pro sebe velikou skříň, skříňku a dvě poličky, o úložném prostoru pod postelí nemluvě. Po předchozích obyvatelích nám tady zůstal asi pětimetrový síťák (lucky me!!!) a malý zvoneček zavěšený na zářivce.

Ze spolubydlících jsem zatím potkala jenom jednoho kluka, trefila jsem se, opravdu je to pár antropologů. Ale nejsem si jistá, jestli se tam mám odvážit pozdravit. No, při troše štěstí se potkáme v kuchyni...

Ale již jsem prožila velké a nelidské utrpení. Rozhodla jsem se totiž, že by bylo pěkné koupit si černé kožené společenské botky. Načež jsem se vypravila do Palladia. Jenže! Z pohledu na tu hromadu bot na mne padla deprese. Ona na mě totiž vždycky padne deprese, když vidím tisíc párů bot, z nichž ani jedny se mi nelíbí. Líbily se mi jen jedny a světe div se - nebyly v mém čísle. To je tak protivná činnost, že by ji měli zakázat! Tak jsem si v knihkupectví zpravila náladu a koupila si knížku od Pratchetta - Sekáče.

A odnesla jsem si ponaučení - s dobrou náladou se nechodí nakupovat, protože na krámech není nic hezkého, jsou tam lidi, plno hnusných věcí a to, co se mi líbí není buď na mě, anebo je to zcela mimo moje finanční možnosti. Tak. Budu chodit nakupovat jenom s lidmi, kteří mě budou schopni ochránit před všudypřítomnou obchodní depresí...

Druhá možnost, časově méně náročná, je ovšem chodit nahá a bosá, což by možná také stálo za úvahu...