Terapie pastelkami

Posledních několik dní je divných. Nejsou tak úplně pozitivní, protože - upřímně - řada věcí by se dala vylepšit, ale pokaždé se mi povede to nějak otočit. Prostě můj procesor patrně vyhodnotil, že blbá nálada by mi spíš neprospěla, než prospěla, a tak se činí. Hodný chlapec.

Hádejte, kdo prošvihnul termín žádosti o stipendium na školku pro doktorandy? Jo, já... O několik dní. A to moje žádost měla minulý rok docela slušné šance, takže to letos mohlo vyjít. No, nevyjde. Ale zase to beru tak, že to nejsou peníze, které mám, ale peníze, kterými přede mnou někdo mává, což mi situaci poněkud ulehčuje. Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlela a došla jsem k závěru, že to vnímám tak, že dokud peníze nemám v ruce nebo na kontě, je to jen možnost a v podstatě to není ztráta. Takže jedno z mých alternativních já se dost možná někde hroutí, že přišlo o sto dvacet tisíc, ale já, i když mě to naštvalo - a jak jsem nadávala, jsem překvapivě vyrovnaná.

A do toho se ještě snažím zmírňovat náladové turbulence svého okolí.

V sobotu jsme měli jít do zoo a koupit do Alzy mixér. Ale pršelo. Dopadlo to nakonec tak, že jsme byli jen v Alze a dětičky se velmi dobře bavily. Občas tam i běhaly a radostně výskaly, a mixér máme. Dalo by se sice říct, že děti dělaly bordel, ale to by mě stálo drahocenné body psychické pohody, a tak dávám přednost interpretaci, že si užily deštivý den a svými radostnými projevy rozjasnily odpoledne alespoň jednomu náhodnému kolemjdoucímu. A ano, na tomto místě si můžete říct, že jsem asi sebestředný kretén, co si myslí, že na jeho děti jsou všichni zvědaví, ale mě to asi tolik netrápí. Možná jsem opravdu sebestředný kretén, ale asi je lepší být sebestředný kretén než neurotický kretén, co na svoje děti řve, ať způsobně sedí a šoupou nohama. Vždycky totiž někoho štvete a jediné, co s tím můžete udělat, je vybrat si, koho budete štvát míň, koho víc a koho úplně nejvíc.

Pak jsem se odebrala na lov vánočních dárků, už bez dětí. Pršelo. Ale mně se tyhle deštivé dny líbí. Nicméně už zdálky jsem slyšela, jak jakási paní častuje nějakého nebožáka velmi peprnými výrazy. Když jí došla anatomie, začala se vyjadřovat o jeho inteligenci. Zvláštní, že i když paní lingvistka nebožáka opravdu nešetřila (a to ani slovníkem, ani hlasitostí), nebožák za ní poslušně cupital. Mám vždycky zváštní nutkání dát podobně se projevujícím lidem pěstí, protože se mi z nich vždycky protočí žaludek, ale samozřejmě si násilí vždycky jen představuju. I tohle se mi podařilo překousnout. Sice těžko, ale podařilo.

Na Florenci jsem už ale měla dost. Tam byla další taková. Prostě šla a nadávala. A jak, a jak hlasitě! Když tam zrovna okolo prošly nějaké děti, tak vypadaly značně konsternovaně, asi jim po tom zážitku rodiče museli udělat lingvistickou osvětu. Ta si o to říkala.

Takže Ereandil má na kontě další rozhovor s divnolidmi, tentokrát pracovně Čičí. Níže je jen trochu cenzurovaná verze mého zážitku.

Č: Kur*a jedna vyjeb*ná. M*dat tu kun*u. Do psí p*dele, jste kr*téni, všichni.

E: Můžete to ztišit? Jsou tady děti, ne?

Č: *celkem vyvedená z míry* A ty jsi kdo?

E: Já jsem Katka, těší mě. *Ereandil se snaží zachovat poker face*

Č: A koho to zajímá?

E: No vy jste se mě ptala.

Č: Ty, tebe bych poslala do minulosti, a bysme viděly, kdo z nás je lepší.

E: *vygeneruje už pouze vražedný pohled, protože inteligentní odpověď na něco takového se zrovna toulala někde v naší spisovatelské skupině*

Č: *asi na dvě minuty přestává nadávat*

Znáte takový ten pocit, že když něco neuděláte, bude vás celý den bolet žaludek úzkostí a budete přemýšlet, jak jste mohli situaci vyřešit, ale když to vyřešíte tak, jak pokládáte za správné (a ne, já si opravdu nemyslím, že správně znamená ignorovat a čekat, až něco přestane), připadáte si strašně zmoženě, zmláceně a nejradši byste se z toho šli vyspat? Ono to tam opravdu šířilo strašně hnusnou atmosféru.

Takže bylo nutné si nasadit terapii knihkupectvím. Procházela jsem tam mezi regály a užívala si toho, že tam na rozdíl od předvánočního chaosu skoro nikdo nebyl. Zabrousila jsem samozřejmě i do oddělení pastelek. To byla docela legrace, protože jsem tam byla já a dva (patrně podle přízvuku) Indové, a všichni tři jsme svorně slintali nad jednotlivými sadami pastelek a dalšími výtvarnými potřebami. Kluci se smáli a ten jeden druhého tahal pryč, že prý tohle všechno nepotřebuje.

E: This department is like a therapy, right?

I1: *naprosto božsky zářivě se usměje*

I2: Exactly! *usměje se ještě zářivěji, a opravdu upřímně*

E+I1+I2: *po několika small talks frázích se srdečně zasmějeme, protože všichni naprosto přesně víme, proč jsme tam přišli*

Musím říct, že tahle výprava byla úspěšná. Odnesla jsem si odtamtud ruštinu s tygrem na obálce (tygr, neasi!), knížku o figurální kresbě, jedny hezké pastelky a fantasy, na které jsem se těšila od první chvíle, kdy jsem zjistila, že vzniká. Sice nevím, kdy se mi podaří to všechno přečíst, ale úspěšně jsem ze sebe dostala velkou část hnusu, co po sobě občas nechávají lidi v pražské MHD. Pak se na mě ještě moc hezky usmála paní, která mi prodávala kafe, takže to bylo ještě lepší.

A pak jsem ještě šla do svého oblíbeného divadla na Kočičí hru, tak to bylo úplně nejlepší. Víno, divadlo, moji oblíbení kamarádi herci, několik mých nových čtenářů... A aby toho nebylo málo, o půlnoci jsem našla u rybníka košík švestek. Nikde nikdo nebyl, že by snad hodil švestky na zem a zaběhl rychle do křoví, a ty švestky vyloženě vypadaly, jako by čekaly na někoho, kdo potřebuje nějakou hezkou zprávu od soustavy synchronicit. Orosené a promrzlé čekaly zkrátka několik hodin právě na mě. Byly skvělé a právě se suší na zimu.

Poznámka na závěr:

Prý jsem "skutečně neuvěřitelná zrůda". Napsal jeden zdejší bloger. Jeden z těch, co tady vehementně pláče po starých dobrých komunistických časech, kdy všechno bylo lepší, zářivější a bezchybné, zatímco dneska je to samé zlo. To je tak, když se na blogu komunisty, hejtra EU, hejtra islámu, hejtra LGBT, hejtra bohatých, rádoby intelektuála a arbitra politického vkusu v jedné osobě odvážíte komentovat, že si myslíte, že pokud někomu po zaplacení bydlení zbyde 3400 Kč, ještě to není tak zlé a dá se s tím leccos dělat. Že prý je karma zdarma a dožene mě to. Ty jo, takže když má někdo málo peněz, je to špatně, a když se někdo snaží naznačit, že to není tak černé, jak to vypadá, a že to jde, tak je to taky špatně. Jistě. Takže já jsem asi žrala na vysoké pránu, nebo co, že mi to šlo.

Hrozně mě na tom štve to ukazování prstem, kdo za to může, a pokaždé si vzpomenu na svou babičku. Ona je fakt skvělý člověk. Dokáže spoustu věcí, a jedna z věcí, v které je opravdu skvělá, je zacházení s penězi. Nikdy si nestěžuje, že by ji někdo šidil, vždycky všechno s dědou vymysleli. Oni jsou borci, z kterých by si většina pofňukávačů (samozřejmě vyjma těžce nemocných, co na to tak nějak mají nárok) měla vzít příklad.

Takže milý jezevče, vezmi za jednu ruku Okamuru, za druhou Klause mladšího a běžte spolu třeba... někam do minulosti. Pokud nechceš, aby se ti pod tvoje skvosty vyjadřovali lidi s jiným názorem, vypni si komentáře. Pokud si je nevypneš, zkus své komentující aspoň neurážet. Já vím, že komunikace na úrovni se na Vysoké škole života neučí, ale vážně to není tak složité...