Shit happens und so...

A tak jsem přišla o francouzštinu. Učila jsem jednu malou holčičku, jmenovala se Bára, bylo jí deset a musím říct, že jsem si jí opravdu oblíbila. Byla sice hrozný nervák, ještě větší než já, při hodině strhávala nálepky z tužek a snažila se být nejlepší, ale stejně... Byla milá. I její sestřička a rodiče. Chodila jsem k nim ráda, i když to bylo docela daleko. A snažila jsem se, aby z mých hodin nebyla stresovaná... I obě holky si mě podle všeho oblíbily...

Nicméně jsem tuhle středu dorazila na hodinu, na minutu přesně a nikdo mi neotvíral. Nikdo mi neotevřel celých třináct minut, stejně jako mi její mamka nezvedla telefon, když jsem jí dvakrát volala. A ne že bych nechala telefon zazvonit dvakrát. Zvonil asi desetkrát, než mi bylo oznámeno, že volaný se nehlásí. Načež jsem jí napsala zprávu a odešla jsem. Už tam nechci nikdy jít. Protože mi od té doby ani nezavolala, aby se omluvila a vysvětlila mi, proč jsem jela zbytečně přes půl Prahy.

Tak. Ještě stále jsem pevně rozhodnutá se tam už nikdy neukázat. Nebudu dělat nikomu s prominutím děvku kvůli pár stovkám na hodinu a ještě si nechat dávat najevo, jak nerozumím tomu, co dělám. A rozhodně zvýším ceny, protože jak se ukázalo, čím nižší cena, tím větší mají někteří lidé tendenci nevážit si mě a mého času.

Ale stejně vím, že nejpozději večer budu přemýšlet, co jsem sakra udělala, že se ke mně drahá paní B. chová takhle. Už vidím, jak mě napadne, že vůbec neumím francouzsky a už vůbec neumím učit. Achjo. Nesnáším svou fantazii. I když, jestliže budu přemýšlet o tomhle, třeba mi to zabrání v přemýšlení o jiných věcech...

A dneska mě skoro obejmul bezdomovec! Normálně na mě vyběhnul z vagonu. Áááá! A stihnul mi ještě zlomit nehet na noze, když mi šlápnul na nohu. Smrděl. Chlastem a tabákem. A něco mumlal. Fuj... Musela jsem se důkladně omýt, abych se zbavila toho hnusného pocitu...

Jo, a navíc nemám vůbec náladu na většinu lidí. Rozložení lidí, které bych teď nejraději viděla je asi takovéto: pravděpodobně studijní oddělení JČU v Českých Budějovicích, univerzita v Helsinkách, Roudnice nad Labem, univerzita v Heidelbergu, Ostrava, Bulharsko anebo Rumunsko, univerzita v Bambergu. Takže za několik málo hodin vzhůru předstírat skvělou náladu a vzbuzovat v malém Lukášovi nadšení pro kytaru a angličtinu.

Und so... Napsala jsem to, stejně je mi blbě jako předtím a stejně si to nikdo nepřečte.

Měla bych prý myslet pozitivně. Jak se to sakra dělá? To jako shit happens a já si pomyslím "Jé, to to má ale zajímavou a nevídanou konzistenci!" nebo co? Nebo si mám lidumilně myslet, že když se shit happens mně, tak se nestane někomu jinému? Případně něco jako "Júú, na tohle shot happens jsem ale čekala déle než obvykle!"?