O prastarém elfovi anebo moje narozeniny

Je mi 33.

Právě dneska. Sestra na sociální sítě umístila jednu mou fotku, kde mi je asi čtrnáct. Nutno dodat, že ta fotka je naprosto příšerná. Děsná. Ale prý vypadám pořád stejně. Tak aspoň něco. Třeba nestárnu. Třeba jednou uvidím, jak se Evropa vynořuje z temnoty.

Oslavila jsem svoje narozeniny prací. Víc než po měsíci jsem byla v práci, kde jsem měla konečně víc než dvě hodiny souvislého soustředění v kuse, takže jsem dopsala text jedné nabídky a pohnula s překladem jednoho manuálu. Děti mám totiž už od začátku března doma, protože naši vládní experti jsou kreténi a kromě rozkrádání státního majetku mají v popisu práce mi komplikovat život. No, co se dá dělat. Střílet se to nesmí.

Vláda, ne děti.

Do dětí nestřílím. Mám své zásady. Vlastně nestřílím do nikoho, protože to by mě s největší pravděpodobností zavřeli, a to bych dětičky jen tak neviděla.

A potom začalo chumelit.

Když jsem se se narodila, kvetly kaštany.

Když jsme před dvěma lety byly se sorellinou v Římě, zastihlo nás krupobití, a shodou náhod jsme se tak dostaly do italského divadla. Během hry Segretti di famiglia se mi podařilo porozumět asi třem vtipům, i když to bylo italsky.

Teď už druhé narozeniny předstírám, že si užívám svůj speciální den pandemii navzdory. Měla jsem být na Kostarice. Ale ti idioti mi zase zkomplikovali život a zavřeli školky. Takže na Kostariku pojedu na konci dubna. Ale kdybych někdy prohlásila, že nemůžu nic změnit, znamenalo by to, že jsem na tom hodně špatně. A doufám, že v tu chvíli by se našel někdo, kdo by do mě přátelsky kopnul.

Můj kamarád cestovatel prohlašuje, že už nepotřebuje cestovat a je šťastný doma. Že současná opatření jsou pro něj drobná omezení a že by tu měl být o dost drsnější koronafašismus. Mám o něj strach. To, že on bude pořád cestovat a posílat nám fotky ze všech koutů světa, byla jedna z jistot mého světa. Teď je můj svět na hadry a já se bojím, co s mou milovanou Evropou udělá současný koronafašismus.

Na Kostariku ale poletím. Ta vidina je jedna z mála věcí, díky které neházím Molotovovy koktejly na úřad vlády.

Naprosto nepravidelně dělám kroky do neznáma. Baví mě to. Líbí se mi, když můžu skočit a pode mnou se postupně objevuje neznámý svět. Udělala jsem to už hodněkrát. Díky tomu se cítím naživu. Objevovat. Tvořit. Přemýšlet.

Vyměnila jsem hromadu dětského oblečení za hromadu jídla a pití. Líbí se mi myšlenky swapování. Zkusím vyměnit kočárek pro dvojčata za pianino.

Právě popíjím víno, které jsem dostala za pár tašek hadříků, a díky mně se teď pár hadříků nevyrobí. Trošku zachráním planetu. Trošku si vylepším karmu. Získám něco málo expů ve vševesmírné hře zvané život. Možná se dostanu do bonusového levelu. Chci vědět všechno, chci vědět, co se stane. Jak bude vypadat konec. Kyslík a voda zmizí jednoho dne do vesmíru. Chci to vidět. Chci zjistit, jestli u toho lidstvo bude. Co se bude dít. Zajímá mě to.

Vždycky mě zajímaly divné věci.

Možná že tohle vypadá jako nesouvislá šňůra myšlenek... A ona to je ve skutečnosti úplně, ale ne zcela nesouvislá šňůra myšlenek!

Mám zimnici a nevím, jestli je to doopravdy, anebo si se mnou zase hraje psychosomatika. Umím si totiž svým vlastním mozkem způsobit spoustu věcí.

Takže si připijte na mé zdraví. Já si na něj také připíjím!