S malými elfaty čas utíká tak nějak zvláštně. Když mě bobíci ráno kolem šesté vyženou z postele, že se jim už nechce jen tak tiše ležet a rádi by leželi hlasitě, připadá mi skoro nemožné vstát, nakrmit je a bavit je až do večera. Ale pak se proberu z kómatu a také si dopřeju snídani, kterou pracovně nazývám snídaní indiánských běžců kvůli vysokému obsahu chia semínek. Pak přemýšlím, co za kravinu bych mohla vymyslet a za chvíli se přistihnu, jak předvádím taneční performance jak z Jedličkova ústavu s prckem v rukou. Ani nevím, jestli se jim to líbí doopravdy, anebo jsou jen příliš zdvořilí na to, aby mě poslali do háje. Nicméně jelikož se zatím ještě stále nemohou mému kravení bránit, náležitě si to užívám.

Vždycky jsem si v koutku duše myslela a přála, že dětičky jako první z pusy vypustí něco jako "máma je nejlepší a nejkrásnější na světě", případně alespoň "máma agú agú".

Nicméně jsem se lehce spletla. Po prvním agu to bylo houa, následovalo Danečkovo holanské kychchchka (fakt nevím,

Elfíkům jsou dnes čtyři měsíce.

Zjišťuji, že poslední dobou píšu články akorát o dětech. Aby také ne, ničemu jinému se teď moc nevěnuji, do školy a do práce udělám sem tam nějaký kousek něčeho, ale to není nic, o čem by bylo zajímavé psát, a hluboké úvahy zase vyžadují k sesumírování myšlenek trochu víc vína a času, než si dopřávám. A vůbec, vy byste taky byli celí nadšení, kdybyste si najednou pořídili super babu a chlapa, pod jejichž úsměvy dokáže roztát ve tři ráno i ten největší cynik.

Mé dvouhlavé smečce je dneska šest měsíců, každé hlavě tři.

Aneb jak nezapomenout.

 Holahej po dlouhé době!

A sranda může začít.