Pět elfích měsíců aneb o stereotypech a úsměvech

18. červen 2017 | 09.09 |

S malými elfaty čas utíká tak nějak zvláštně. Když mě bobíci ráno kolem šesté vyženou z postele, že se jim už nechce jen tak tiše ležet a rádi by leželi hlasitě, připadá mi skoro nemožné vstát, nakrmit je a bavit je až do večera. Ale pak se proberu z kómatu a také si dopřeju snídani, kterou pracovně nazývám snídaní indiánských běžců kvůli vysokému obsahu chia semínek. Pak přemýšlím, co za kravinu bych mohla vymyslet a za chvíli se přistihnu, jak předvádím taneční performance jak z Jedličkova ústavu s prckem v rukou. Ani nevím, jestli se jim to líbí doopravdy, anebo jsou jen příliš zdvořilí na to, aby mě poslali do háje. Nicméně jelikož se zatím ještě stále nemohou mému kravení bránit, náležitě si to užívám.

Ruce jsem naposilovala tak, že vozítko můžu tlačit do kopce jednou rukou a druhou si na břiše přidržovat foťák, aby moc nehopsal. I tak ale objevuju kouzlo bezbariérových přístupů, ono sice nacouvat s dvojkočárkem na eskalátor na Hradčanské a celou dobu ho přidržovat nad sebou jde, ale nic příjemného to není. Ale zatím se vejdu do všech výtahů, dokonce i do toho na Hlavním nádraží. Pokud ovšem neztloustnu. Taky jsem se docela rychle adaptovala na drsňácké kočárkové sprinty po Praze, hopsání do schodů i ze schodů, dokonce i do školy jsem se dostala po schodech, když mi bránu blokovala auta. Musela jsem přitom maximálně využít potenciál všech svých končetin, ale zvládla jsem to.

Pětiměsíční děti vypadají úplně jinak než mimina, která nafasujete v nemocnici. Chechtají se. Daneček víc, ale u Viktorky se mi to taky podařilo. Lechtala jsem ji pod krkem, čímž jsem z ní vymámila skřípavý chechtot, z kterého jsem dostala záchvat smíchu taky. Znělo to asi tak, jak by se smály rozvrzané dveře. Ta holka je srandovní. Druhého června se naučila prdět pusou a používat hlásku p. Začínám do nich ládovat různé kaše, které pracovně nazývám gebuziny. Ne že by nebyly dobré, ale to slovo se mi hrozně líbí. Dělám na děti ksichty a vyprávím jim, jak jsou dobré gebuzinky od maminky.

Možná si říkáte, že jsem infantilní, a máte pravdu!

Jelikož vlastním od každého druhu elfa jeden kousek, můžu zkoumat, jak je to vlastně s vývojem genderových záležitostí. Jestli to jsou kecy a jak moc. Akorát nevím, co by měly dělat ženské a co chlapi, takže to zkusím jen tak shrnout a vy mi můžete napsat, jestli je to podle stereotypů, či nikoliv:

  • Dori se chechtá nahlas mnohem víc a také je lehčí z něj vymámit úsměv
  • Viki má bohatější mimiku
  • Viki se však spoustu času tváří jako malý vrahounek
  • Dori je větší citlivka, snadněji se vyděsí, rozpláče, ale zase ne tak nahlas
  • Viki pije dvakrát rychleji než Dori
  • Viki je flegmatik a vydrží poměrně dlouho v klidu
  • Nicméně když už jí to přestane bavit, strašně nahlas se rozeřve
  • Dori se víc mazlí, Viki se tváří, že jí je to docela wurst, ale taky se nechá
  • Viki byla ze začátku ukecanější, teď je to naopak
  • Viki má bohatší "slovní zásobu" a začala ji také používat dřív
  • Dori má hudbu raději, a když hraju na flétnu, tak "zpívá", Viki se od něj zpívat teprve učí
  • Oba dva prdí nahlas, krkají a s nějakými dobrými stolovacími mravy si hlavy nelámou
  • Dori je línější a dobytek nepase tak ochotně jako Viki

A tak. Cvičím s nimi, snažím se je přimět k pasení koníků a jiného dobytka, aby chudáci jen neleželi a taky se někam poplazili, povídám si s nimi, zpívám jim francouzskou hymnu a jiné písně, předčítám jim o Nikonech, aby měli dobrý základ k focení, vyprávím jim o vědě, vesmíru a vůbec a je s nimi legrace. Pokud by vás zajímalo, jestli jsou na prodej, tak ne, nedám ani do dobrých rukou, urobte si vlastní. :-)

A tady jsou moji malí elfíci:

DDV

V: Give me your lunch money

DD: Help!

Vypadá to sice drsňácky, ale Viki bráškovi opravdu neubližuje, ona teď jenom hrozně ráda chmatá ostatním na obličeje.

A abyste si nemysleli, že jsem jenom pozitivní, tak sem cvičně švihnu i jednu negativní zprávu. Rozpadám se. Ani nevím, kdy to začalo, ale příšerně mě bolí klouby. Kolena, kotníky, ramena, zápěstí a palce. Dokonce jsem se kvůli tomu odvážila i na odběr krve k dědovi. No, mám skoro dokonalý krevní obraz. Glykémie 4,2, kdo z vás to má, co? Ale po příčině těch pitomých kloubních vylomenin ani stopa. Není to zánět, není to borelióza ani žádný další zkoumaný nedostatek. Takže budu dál žrát Kamzíky, vápníky a chia semínka, nechám si udělat ještě pár fotek a budu doufat, že své geniální vynálezy z nemocnice - nazouvač ponožek a oblékač kalhotek nebudu muset konstruovat, že sestavení improvizovaných prototypů stačilo. Anebo k těm vynálezům přidám ještě krutopřísný exoskeleton z duralu a bude ze mě Ironman!

Ereandil out.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší