Sayonara | Ereandil Aleanath

Někdo mi kdysi říkal, že vydat knihu je jako porodit dítě. A to bych nebyla já, abych této myšlence nevěnovala jedno ze svých sprchových intelektuálních okének. Ve sprše se totiž dějí věci. Povídám si tam s reálnými lidmi, kterým se mi nepodařilo říct vše, co jsem chtěla, stejně jako si přehrávám scénky se svými oblíbenými postavami nereálnými. A taky přemýšlím. Hodně přemýšlím. Například o tom, jestli slovo žebrák má něco společného s mou domněnkou, že žebrákům jsou občas vidět žebra. Jestli štítit se vzniklo ze slova štít. A dnes to padlo na onen výše zmíněný výrok.

Když jsme se Sorellinou byly v Římě (ano, článek se chystá!), zastihla nás zpráva o požáru Notre Dame.

Už zase jsem o rok chytřejší, krásnější, úžasnější a tak dále.

V lednu se mi dostala do ruky knížka, na kterou jsem se dlouho těšila. A to knížka Maličkost pro premiéra a jiné povídky od Míši, s kterou si vyměňujeme dlouhé i kratší texty už několik let. Spoustu povídek jsem tak už alespoň v nějaké podobě znala z dřívějška, některé pozapomněla a mohla jsem se s nimi znovu seznámit. Tak knížku v krátkosti představím i vám, a abyste si ji mohli užít, bude to tentokrát bez spoilerů.

Ano. Konečně jsem se odhodlala. Kromě toho, že jsem hrozný prokrastinátor, mám ještě navíc občas takové nepříjemné stavy, kdy se z velehory spisovatelské sebedůvěry dostanu někam do temné propasti zapomnění, kdy si říkám, že moje velkolepé plány jsou možná až příliš velkolepé.