Tenn enomentielva, část 7 - Šedá mlha, šedé dýky

Voilà další díl mého fantasy příběhu, který navazuje na díl předchozí. Kdo odhalí, čím jsem se nechala inspirovat, má bod. :-)

Další ráno bylo šedivé jako všechna ostatní v řadě. Sinai se posadil, opřel se o mohutný kmen a zamžoural do dáli. Neviděl nic jiného, než suché spící stromy s pokroucenými větvemi. Zahleděl se do zelené koruny dubu, dotknul se drsné kůry a promluvil na strom. Ticho. Nezdálo se, že by s ním chtěl komunikovat. Zopakoval tedy pozdrav ještě jednou, soustředil se na slabě tepající linku života, ale jedinou odpovědí mu bylo stále jenom mlčení. Na okamžik zapochyboval a pomyslel si, že se mu všechno jenom zdálo, když vtom jeho myslí problesknul rozechvělý obraz. Nemluv... Ticho. Hradby, vysoké. Opět nekonečné ticho. Vteřiny se vlekly a pomalu stékaly přítomností jako usychající míza starého stromu. Bez Lesního doteku. Nemluv... Les se znovu pohroužil do pronikavého ticha. Plot kolem tvé mysli... Slova i obrazy byly mlhavé a těžko zachytitelné, ztrácely se v nekonečné tmě, jakmile z ní jen trochu vystoupily. Rychle vytáhnul vak s vodou smíchanou s elixírem z Lesního doteku a zhluboka se napil. Chvíli se nic nedělo, sedl si tedy do suché trávy a zavřel oči, aby se nemusel dívat do ubíjející šedi okolního světa. Vnímal svoje okolí sluchem, hmatem a čichem, i to mu stačilo k tomu, aby poznal, že kolem něj se rozprostírá šedivá beznaděj. Ze všech sil se soustředil na tepající srdce starého dubu a počítal minuty, které neochotně krátily jeho cestu ke světu, který byl o něco barevnější a živější. Konečně. Otevřel oči a šeď se rozplynula. Vstal a uklonil se dubu na pozdrav. Vidím, že jsi přežil. To mě těší. S ulehčením vydechnul a setřásl ze sebe všechny obavy uplynulých vteřin.

"Nemohl jsem s vámi mluvit."

Bez Lesního doteku jsi... Kámen. Kolem tvého myšlení jsou hradby tak vysoké, že bych musel zabít desítku stromů, abychom spolu mohli mluvit. Promnul si zápěstí a narazil na zranění ze včerejšího večera. Podíval se na jizvu. Vypadala mnohem starší než několik hodin. Když se na ni zadíval pozorně, všimnul si jemné struktury, kterou strom vytvořil na jeho světlé kůži. Jizva tak vypadala jako malý dubový lístek, který stvrzoval jejich věčné přátelství. Nepatrně pokynul hlavou, aby se rozloučil.

"Děkuji za vše. Nebudu se už déle zdržovat."

Věčné slunce na tvých cestách. Dej na sebe pozor. Sinai se rychle vracel do vesnice, i když si přesně nepamatoval, kudy den předtím šel.

Stromy na něj sotva znatelně pokyvovaly větvemi, bez nich by však nezabloudil; mapa lesa byla jasně vypálená v jeho paměti, stejně jako mapa celého kraje. Byl se spícími stromy propojen velice zvláštním způsobem, necítil jejich sílu, ale uvědomoval si, co se nachází v jejich okolí. Celou cestu běžel, Lesní dotek mu poskytoval dostatek barev na to, aby si běh užíval, půda pod jeho nohama najednou byla měkčí, živější, cítil každé stéblo trávy pod podrážkami bot, dokonce slabě tušil, která zvířata stezkami putovala před ním. Zadýchaný vpadnul do pokoje a okamžitě zamířil k dřevěnému stolu. Vzal do ruky baňku s elixírem a hladil chladné sklo špičkami prstů. Přejel dvěma prsty po černých lístcích Lesního doteku a nevšímal si pobavení, s kterým ho rostlina sledovala. Kam bych chodila? Věděla, na co myslí. Usmál se na ni a zapálil svíčku. S posvátnou bázní vzal baňku s elixírem a její obsah rozlil do několika menších, pečlivě je uzátkoval, zakapal uzávěry parafínem a jednu po druhé je zabalil do několika kousků měkké kůže. Přemýšlel, kam by svůj poklad uložil, když jeho zrak spočinul na dřevěné krabičce na vědcově stole. Odklopil víko, přeskládal prázdné baňky z průhledného skla na stůl a do přihrádek uložil baňky s elixírem.

Nechtěl déle otálet, sbalil tedy svoje věci a rostlinku Lesního doteku, doplnil zásoby jídla a pití a vyrazil na cestu. Svět byl modrozelený, lehký vítr si pohrával s namodralými větvemi suchých stromů a zelenavá země, i když ve skutečnosti sotva živá, ochotně přijímala jeho kroky. Svět byl zase o něco veselejší. Cítil, jak z něj vyprchává účinek Lesního doteku, ale pokračoval v cestě dál, bavilo jej sledovat, jak ze světa mizí barvy a z modrých větví se postupně vynořují šedivé pahýly. Do okolního světa se vkrádala mlha, u nohou se mu válely šedavé cáry jako lenivé kočky. Svým způsobem si děsivou proměnu užíval, pozoroval pomalu zmírající sluneční paprsky, které každým okamžikem slábly a bledly, až z nich nezbylo víc než šedý náznak čehosi, co mohlo být kdysi krásné a hřejivé. Živé stíny ustupovaly hluboko do lesa, aby je nahradily šedivé přízraky. Sinai se tomu zasmál a zastavil, aby se napil elixíru, když vtom jej vyrušilo zapraskání suchých větviček. Ztuhnul a čas se zastavil. Pomalu spustil batoh ke kmenu jednoho ze stromů a pevně sevřel svou hůl.

Sehnul se právě včas, když mu nad hlavou prolétla čepel. Se zasvištěním prořízla vzduch. Otočil se a uskočil. Hleděl do očí bělovlasého elfa, který si ho chladným pohledem přeměřoval. V okamžiku, kdy k němu elf vyskočil, Sinai vypustil z konečků prstů proud energie, která útočníka zasáhla v letu a odrazila jej. Překulil se a opět sledovali svoje pohyby. Zelené oči elfa divoce plály a vítr čechral jeho sněhobílé vlasy, které nesahaly ani k ramenům. Lehká kožená zbroj chránila jeho tělo a v rukou držel dvě modrošedé dýky. Sinai chtěl znovu zaútočit, ale v posledním okamžiku musel uskočit letícím dýkám. Elf se na něj vrhnul. Každý jeho pohyb byl naprosto přesný a nadpřirozeně bezchybný. Strhnul Sinaie v letu na zem a začal ho škrtit. Sinai se zmítal na zemi a zoufale se snažil něčeho zachytit. V poslední naději nabral do ruky hrst hlíny a hodil ji elfovi do obličeje. Získal tím několik cenných vteřin, aby se vymanil z jeho sevření, popadl hůl a vší silou ho praštil do boku. Elf dopadl na záda, chtěl vstát, ale Sinai ho přitlačil k zemi proudem energie.

Když si byl jistý, že kouzlo vydrží, vytáhl z batohu kus provazu a svázal elfovy ruce. Ten ho sledoval s netečnou nenávistí v očích, neřekl však ani slovo. Kdo to může být? Poutník je přeci kouzelník. Co když je to léčka? Svázal elfa několika kouzly, odtáhnul ho do nedaleké jeskyně a napil se elixíru. Svět se opět proměnil tím správným způsobem a stromy ožily. Podíval se elfovi do očí.

deviantart.com

"Kdo jsi?"

Zvednul oči a prohlížel si strop jeskyně. Z poraněné paže mu kapala tmavě červená krev na kožené kalhoty.

"Poutník nejsi," spíš prohlásil Sinai a dál si elfa prohlížel. Ten se ušklíbnul a zavřel oči. Sinai do něho šťouchnul holí, protože jej elfova nezúčastněnost popouzela.

"Mohl jsem tě zabít rovnou. Takhle tě můžu ještě dlouho mučit, dokud mi neřekneš všechno, co chci vědět."

Elf otevřel oči, pohlédnul na něj a pokrčil rameny. Sinai se naštval a praštil jej holí do ramene, až se elf udeřil hlavou o holou skálu a ztratil vědomí. Něco z jeho rysů se zjemnilo. Sledoval jeho tvář, byla tak klidná, hrdá, ale ne zlá, spíš... Zamyšlená. Zkontroloval, jestli žije. Jeho srdce tlouklo a dýchal pravidelně. Použil ještě několik kouzel, aby elfa bezpečně znehybnil, a začal zkoumat jeho tělo. Nenarazil na nic zvláštního, kromě neznámého kouzla v jeho vědomí. Nebyl schopný odhadnout jeho účel, cítil jenom šedá vlákna kouzla, která se proplétala spící myslí. Obalil jeho tělo krycím kouzlem, aby nezářilo jako měsíc v úplňku, a ponořil se do hlubin jeho vědomí i nevědomí. Prolézal opatrně mezi modrými vlákny elfovy mysli, aby je nepoškodil, nebo snad nevytvořil nějaké nechtěné spojení, a kdykoliv narazil na šedá vlákna kouzla, snažil se je odstranit nebo alespoň oddělit od vláken modrého vědomí. Nemohl myšlenky číst, ale i jejich pouhá existence mu stačila k dostatečné orientaci. Po několika hodinách práce už byl tak unavený, že by se v mysli ztratil, vystoupil tedy zpět a unaveně oddychoval. Doufal, že se elf neprobere, i když si byl svými kouzly jistý. Usoudil však, že několik hodin spánku si může dovolit, ulehl tedy co nejdál od svého zajatce a usnul.

Když se probudil, elf ještě spal. Klidně oddychoval a občas se pohnul. Sinai byl rozhodnutý dostat z něj všechny informace za každou cenu. Probudil jej šťouchnutím hole. Elf se vylekaně rozhlédnul, pokusil se ochránit rukama, kouzlo mu v tom však zabránilo. Sinai se mu pevně podíval do očí a překvapilo ho, že se elf bál.

"Kdo jsi a proč jsi mě chtěl zabít?"

"Já..." elf promluvil drsným, ale překvapivě příjemným hlubším hlasem a odmlčel se. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. "Nevím. Asi nechtěl. Řekl mi, ať to udělám."

"Kdo? Kdo ti to řekl?"

"Poutník," prohlásil elf s nevinností dítěte a udiveně se na něj podíval.

"A ten Poutník, ten ti řekl, ať zabiješ mě?"

"Ne. Řekl, abych zabil každého, koho potkám," odmlčel se a podíval se na Sinaie úkosem, "ale..."

"Co?"

Elf praštil do skály tak silně, jak mu to jen magická pouta dovolovala, a zahleděl se do dáli. Dlouho mlčel. Pomalu se otočil k Sinaiovi.

"Zabij mě, jestli ti to udělá radost. Nebude to nic, co bych nezažil. Klidně si před tím užiju trochu tvého mučení. Nemyslím, že bys mě mohl něčím překvapit."

"Nechci tě zabít," promluvil po chvíli Sinai, "to Poutníkovu krev chci vidět."

Elf ho chvíli zkoumavě pozoroval, jako kdyby se snažil odhadnout, zda Sinai myslí svoje slova vážně. Rozvážně pokýval hlavou.

"Potom ti můžu pomoct. Když mě pustíš."

Jediným pohybem ruky zrušil magická pouta. Elf si třel odkrvená zápěstí. Sinai ho zamyšleně pozoroval a potom mu hodil vak s obyčejnou vodou. Elf kývnul hlavou a napil se. Zahleděl se na jeho silné ruce, které svíraly jemnou kůži.

"Co se ti stalo? A jak se jmenuješ?"

Upustil vak na zem, až z něj vyteklo trochu vody, a v dalším okamžiku držel Sinaie pod krkem. Díval se mu do očí a ruce se mu třásly vztekem. Přivřel oči a trochu povolil ocelové sevření.

"Nikdy, nikdy už se mě neptej tak hloupě. Za všechno, co se stalo, poteče krev. Hodně krve. Svoje jméno si nepamatuju."

Vstal, popadl kámen velikosti hlavy a vyhodil jej z jeskyně. Kutálel se stébly suché trávy, zastavil se až o skupinu malých stromků. Elf se rozčileně usadil v rohu jeskyně a znovu se napil.

"Potřebuju svoje dýky."

Sinai pokýval hlavou. Nevyzpytatelný elf ho nezúčastněně pozoroval. Sinai věděl, že by mu stačilo použít jediné kouzlo a on by padnul mrtvý k zemi. Stejně jako elf mohl zabít jeho před několika okamžiky. Napil se svojí vody obohacené elixírem a zavřel oči...