Tenn enomentielva, část 6 - Jeden z nás

"Nepředvídatelnost je sviňa podšitá," vzpomněla si Ereandil na jednu z Nordových vět a vydala se do jednoho ze starých domů, kde voní čaj a jiné dary přírody, aby tam zcela asociálně zabrala celý roh plný polštářů, a pustila se do tvoření...

Zůstal v té vesnici několik týdnů. Opustit ji teď by bylo přinejmenším lehkomyslné, zvlášť když věděl, co ho může potkat. Pozorně studoval Miraiovy poznámky o výzkumu Lesního doteku a snažil se pochopit, jaký význam by mohly mít jednotlivé nečitelné znaky a jeho obrazy. Jestli mu může někdo pomoci, jsou to rostliny. Elixíru z Lesního doteku měl dost na to, aby mohl rozhovory s rostlinami trávit spoustu let. Když se s nimi pokoušel spojit bez Lesního doteku, neuspěl, cítil jenom slabou nitku života, ale rostliny s ním odmítaly komunikovat. Zřejmě si pečlivě vybíraly, koho k sobě pustí, nebyl si jistý ani tím, zda by elixír fungoval na každého.

Pracoval také na ochranných zaklínadlech, aby ho Poutník neobjevil. Bylo potřeba odhalit strukturu lesa a jeho energií, aby nezářil jako polední slunce, ale aby také nevytvářel podezřele prázdné místo. Rozhovory se stromy mu odhalily spoustu zákonitostí lesa. Dozvěděl se, jak se musí měnit tok energie, když prochází nízkými porosty, a jak vypadá energetický otisk prastarého spícího lesa. S těmito informacemi a se spoustou probdělých nocí vytvořil dokonalé kouzlo, jehož pomocí se skryje před kýmkoliv, kdo by pátral po živé mysli.

V pokoji jednoho z domků objevil knihu legend elfího národa. Černobílé obrázky a staré příběhy v něm vyvolávaly příjemnou nostalgii a připomněly mu roky jeho dětství, kdy trávil dlouhé sychravé večery doma a jeho starší sestra mu četla legendy z té samé knihy. Tu noc mu spánek zpříjemňovala setkání s neohroženými hrdiny, jejichž odvaha a moudrost, statečnost, oddanost a nečekané štěstí jej neobyčejně povzbudila, ráno nedočkavě vypil trochu vody s třemi kapkami elixíru a pozdravil květinku, která mu pozdrav opětovala lehkým potřesením listy.

"Myslíš, že mi les pomůže?"

Protáhla se a nastavila listy chabému světlu. Určitě nepomůže Poutníkovi. Ale to bys musel být jedním z nás.

"Jedním z vás? Stát se rostlinou?"

Přísahal by, že slyšel, jak se zasmála. Nevyzpytatelné modré kvítky se líně otočily k němu. Ne. Ale já ti víc říct nemůžu. To musíš jít do lesa za staršími. Vyběhl tedy ven a zamířil k lesu. Světlo, které bylo normálně šedavé a depresivní, dostávalo živý a neposedný ráz. Miloval Lesní dotek. Svým kouzlem vytáhnul jeho duši z propasti temnoty a šílenství. Stromy se k němu zvědavě otáčely a tiše jej zdravily. Došel až ke skupině prastarých dubů a poklonil se.

Tak ty bys chtěl být jedním z nich? Korunami se prohnal tichý vítr a k nohám se mu sneslo několik suchých listů. Zamrazilo jej, když ucítil vážnost, s kterou k němu stromy promlouvaly.

"Chtěl bych vás poprosit o pomoc. Chci zachránit Enedai, zabít Poutníka a vrátit do kraje život. Nevím, jestli to zvládnu sám. Celé roky bloudím a kromě zdejší vesnice jsem nenarazil na jedinou stopu, která by mi pomohla."

Čekal. Slyšel jemné šumění, věděl, že rostliny spolu mluví, tentokrát jim ale nerozuměl. Jeho mysl zachytávala obrazy, nedokázal je však pochopit, nebyl schopný si zapamatovat jediný z nich déle než zlomek vteřiny. Nuže dobrá. Následuj nás. Rozhlédl se po lese a bezradně rozhodil rukama. Několik kroků od něj se pohnul suchý smrk a kývnul na něj větví. Váhavě popošel směrem k němu a nechal se vést stromy, které ho nepatrnými pohyby zvaly stále hloub do lesa. Les se měnil. Sinai stále následoval rozvážná pozvání stromů, byly stále pokroucenější a zlověstnější, mezi kořeny se bělaly kosti mrtvých zvířat, vybělené dlouhými roky temna, zamotané do suchých stébel trávy a prorostlé houbami, které nikdy předtím neviděl. V korunách visely cáry bílé mlhy, obtáčely tmavé kmeny stromů a líně vyčkávaly, připravené se kdykoliv vrhnout na nezvané hosty. Není cesty zpět, pamatuj. Odejdeš buď jako jeden z nás, nebo se nikdy nevrátíš. Ve vzduchu visela jasná hrozba, i když stromy dřímaly, věděl, že by nebylo moudré brát jejich rady na lehkou váhu. Cesta byla čím dál děsivější, slyšel stále silnější a silnější hučení, najednou se celý svět kolem něj zatočil, až upadl na studenou zem. Když otevřel oči, krev se mu v žilách zastavila a jeho srdce poskočilo.

deviantart.com

Zíral do zelených větví prastarého dubu a nevěřil vlastním očím. Tam, v srdci zlověstně mocného lesa, se tyčil mocný dub, cítil v něm neskutečné množství života a do očí se mu vedraly slzy. Vstal, aby se mu poklonil, čelem se dotknul suché země a neschopen slova sledoval větve, které se k němu pomalu přibližovaly. Sinai... Tak ty bys nás chtěl zachránit. Strom se odmlčel. Minuty ticha se nekonečně vlekly. Čas po kapkách plynul, i vítr ustal. Přistup blíže. Sinai beze slova popošel několik kroků. Ještě blíž, ať si tě mohu prohlédnout. Jedna z menších větví se k němu vymrštila a omotala ho kolem pasu. Instinktivně se snažil jeho sevření uvolnit. Nebraň se! Okamžitě zvednul ruce a ani nedýchal, když strom omotával jeho tělo stále pevněji, až se nemohl ani hnout. Chvíli se nic nedělo, potom ucítil ostrou bolest, když strom proniknul do jeho nejskrytějších myšlenek. Najednou viděl bezpočet hrůzostrašné obrazů, některé z nich byly jeho vlastní vzpomínky a myšlenky, jiné byly zlověstné vize, které jej uvrhly do děsivé agónie. Vykřikl bolestí, a kdyby jej nedržely silné větve stromu, zhroutil by se na zem.

Vteřiny se vlekly, každá z nich byla celou věčností, každá z nich zabodávala ostré drápy do jeho vlastního vědomí.

Konečně strom promluvil. Prošel jsi zkouškou. Nyní můžeš být jedním z nás. Ocelové sevření trochu povolilo. Sledoval, jak se k němu blíží slabá větev, která se nejprve zakousla do kmene, aby v něm vyřízla malý otvor, a pak rozřízla bledou kůži na jeho zápěstí. Bezděčně přiložil krvácející ránu ke kmenu a cítil, jak se jeho krev mísí s mízou starého dubu. Do jeho mysli se vtiskly vzpomínky stromu, stejně jako do jeho vlastní mysl proudila tělem dubu. Nyní jsi jedním z nás. Kdykoliv budeš potřebovat naši pomoc, budeme nablízku. Jednej však uvážlivě, jsme silnější, než si myslíš, ale ne tolik, jak bychom rádi.

Dub uvolnil sevření a opatrně položil jeho zesláblé tělo na zem. Sinai upadl do bezvědomí a strom jej něžně hladil jeho tvář jemnými lístky. Bratře...