Sayonara | Nečtěte knihy!

Myslím to vážně. Ani si nedovedete představit, co způsobíte pokaždé, když nějakou knihu otevřete... Aneb užijte si mou nejnovější povídku.

Nuda. Ekonometrie. Skripta z ekonometrie na stole. Na nudném stole. Nuda pomalu stékající po stozích knih. Lepivě se obtáčí kolem tvých nohou. Zavři knihu. Stůl. Zavři její nudné šedé desky a odhoď ji daleko od sebe. Nuda. Stůl. Ekonometrie. Čísla. Procenta. Úroky. Zavři to. Zavři to!

Růst ekonomie. Deprese. Deprese na stole. Kapilární deprese. Elevace. Ekonomická elevace. Nuda, nuda, nuda, kecy, kecy, kydy!

Ještě dlouhou dobu trvala zuřivá bitva mezi slovy a čtenářem. Čtenář to nebyl ledajaký, byl to čtenář rýpal, takzvaný jazykozpytec a intelektuál. Každé slovo zevrubně prohlížel, zkoumal jeho význam, původ a chtěl jej i pochopit, až z nebohého slova nezbylo nic než hromádka roztřesených písmen, která se jako prach sypala z obrácených stránek.

A slova moc dobře věděla, co se stane, bude-li je nějaký rýpal příliš zkoumat nebo snad vyslovovat nahlas!

A proto slova neúnavně vystřelovala projektily nudy, aby ochránila svou královnu. Vládkyni knihy, k níž se nikdo nesměl přiblížit, jíž nikdo nesměl vyslovit. Žádné slovo se totiž ze zákniží do stránek nikdy nevrátilo, a tak mezi slovy kolovaly legendy o strašlivých místech lidských myslí, kde sídlí rozličné příšery, které nebohá slova mučí a nedovolují jim tiše spočinout.

Generál královských vojsk s obavami shlížel z hradeb na bitevní pole. I když desky knihy byly již několik okamžiků zavřené, ztráty v řadách slov byly ohromné. Mnoho z nich sténalo na písmeny nasáklé půdě. Hrdina, jehož černé linky byly zdobeny mnoha duhovými barvami za zásluhy, sténal za převrženým dělem. Přidržoval si krvácející slabiku a s bolestivou grimasou sledoval vojína, který mu z těla vytahoval kus zbloudilého šrapnelu.

Několik nižších důstojníků se snažilo probrat své padlé kamarády, přičemž jejich vlastní samohlásky ležely o několik řádek níže. Byl to otřesný pohled. Generál si otřel orosené čelo a s těžkým srdcem se vydal do královského sálu.

"Vaše Veličenstvo?"

"Generále! Nemluvte, vše jsem viděla. Nemohu, nemohu... Anebo mi snad všechno řekněte."

"Čtenář, Vaše Veličenstvo, je velice zarputilý," prohlásil starý vojevůdce a jeho zrak spočinul na okamžik na královniných ostrých, černočerných špičkách zdobených všemi barvami duhy, "jeho intelekt je nadprůměrný a obávám se, že v nejbližších okamžicích knihu znovu otevře."

"Toho jsem se bála. Máte nabitá děla?"

"Samozřejmě. Jsou v nich pojmy z genderových studií, nevyslovitelné archaismy, mrzáci s hrubkami... A ještě," ztišil hlas a naklonil se k vládkyni, "naše tajná zbraň. Výňatky z komparativní studie ekonomiky Mbara Mbara a Gutu Matu. A rozbor jejich možného vlivu na dojivost stračen v Arizoně."

"Jestli si za tohle naše kniha nevyslouží věčný pokoj, pak už za nic," povzdychla si královna a pohladila princeznu po slepených souhláskách. Děvčátko spalo neklidně. Ošívalo se a neustále ze spánku skopávalo háčky a čárky, kterými bylo přikryté.

"Bude v pořádku," zamumlal tiše generál a chtěl se vzdálit.

"Okamžik!" zavelela královna a přistoupila k němu. Vzala vyřezávanou truhličku a vytáhla z ní štětec s nebeskou modří.

"Jsi udatný, tak si zasloužíš vyznamenání. A naši vojáci si zaslouží vědět, pod jakým hrdinou slouží," prohlásila a jemným tahem štětce opatrně dekorovala černočernou oblinu jednoho z generálových písmen hned nad červeným vyznamenáním za použití inteligence.

Uklonil se a pomalým krokem se vzdálil. Královnino uznání vneslo do jeho neklidné duše kapku klidu a zažehlo plamínek naděje.

Dalšího dne za soumraku se ve stránkách rozpoutalo peklo. Zvědové hlásili, že si čtenář přinesl lahev vína, a tak hltal slova, pustošil větu za větou. Nic nedbal přesně mířených střel. Komparativní studie ekonomik třetího světa se o jeho intelekt roztříštila jako vlna o skálu. Ochranná hradba vína ho chránila před hrubkami a jeho pronikavé oči požíraly slovo za slovem.

Stránka za stránkou se plnila prachem z roztříštěných slov. Jejich duše odlétaly kamsi do neznáma, nechávaly za sebou jenom zděšené přátele a spolubojovníky.

Bezohledný ničitel hravě zdolal val z pojmů genderových studií, i když v nich byly nataženy dráty antropologických výrazů, které nepochopí nikdo bez tří titulů před jménem a dvou za jménem. Bez obtíží se prokousal pojednáním o rovnoprávnosti ledniček a mrazáků, ani si nevšiml minového pole pojmů z pokročilé techniky programování neuronových sítí.

A tak se stalo, že o několik sklenic vína později se čtenář ocitl před posledními stránkami, sídlem královny, kam se uchýlila poslední přeživší slova. Královna seděla na trůně držíc v náručí svou vzlykající dcerku. Generál postával opodál a hradním oknem sledoval zpustošené stránky.

Slovo za slovem byly proráženy dveře do královské komnaty. Myšlenky čtenářovy se s duněním přibližovaly jako supící lokomotiva.

"Mami, já nechci do lidské hlavy!"

"To nikdo, holčičko. To nikdo..." vydechla královna a zavřela oči.