Daniel Keyes: Růže pro Algernon

Tak. Dočteno. Že tohle nebude odpočinková nenáročná literatura, mi bylo jasné už ze samotného námětu - Charlieho Gordona pomocí operace a hormonálních injekcí vytáhnou z mentální retardace až k výšinám geniality. On pak postup, který mu změnil život, zkoumá pomocí svého nově nabytého intelektu a geniální laboratorní myši Algernon, která stejně jako on zákrok podstoupila. Algernon však začne vykazovat známky mentální degradace, a tak Charlie stojí před nelehkými otázkami. Bude se i u něj jednat o dočasný efekt a co to pro něj znamená?

Spoiler alert!

Knížku jsem četla po částech, protože to prostě jinak nešlo. Ani bych si ji neužila, kdybych ji jen tak prolétla, protože každá fáze Charlieho vývoje - kniha je psaná formou jeho deníku v různých stadiích a stavech intelektuálních schopností - byla jinak náročná. První stránky pro mě byly skoro nečitelné. Byly psané metodou pyšjakslyš, což znamená, že jsem si je často musela číst nahlas, abych vůbec pochopila, co se tam píše.

S Charliem se pak dějí různé věci, přičmež je velmi zajímavé sledovat, jak je strašně geniální a zároveň emocionálně nedospělý. Občas jsem si říkala, že je tak trochu pitomec, ale to bylo podle mě přesně to, čeho chtěl autor dosáhnout.

Na jednom místě se mi taky podařilo zaznamenat, že v rámci toho, aby popsal renesančně geniální osobnost, se DK dostává za hranice svých vlastních vědomostí - toho jsem si všimla, když Charlie přemýšlel o nějaké biochemii. Což ovšem knížce vůbec neubírá na půvabu.

Nakonec mi bylo líto, že tam je tak málo Charlieho někde mezi konferencí, na které se setkal s vědeckým životem a jeho krutou realitou, a Charlieho-Sheldona, když to tak řeknu.

Jo, bylo mi jasné, že to musí skončit neslavně - návratem k debilitě, ale stejně jsem to chtěla oddálit. Nakonec to ale DK zvládl podat tak, že to vlastně zase tak negativní a zdrcující nebylo.

Nicméně... Přinutilo mě to k úvahám na téma "Charlie v nás", myšleno v matfyzácích a intelektuálech podobného druhu. Tu demenci (pocit bezradnosti ze zaznamenaného úbytku intelektuálních schopností) jsem si už zažila, když jsem první rok života dětí spala tak čtyři hodiny denně, a bylo to vlastně hodně podobné jako u Charlieho. Bylo to zaznamenatelné, ale ještě ne devastující a degenerované takovým způsobem, že bych nevěděla o tom, že se to děje. Ale byla v tom strašná bezmoc i s tou vyhlídkou, že jakmile zase začnu pořádně spát, tak se to zlepší.

Nedovedu si představit, že by to bylo bez té vyhlídky. To je horor. To je asi jedno z těch pravých pekel. A myslím, že to se v knížce Růže pro Algernon podařilo celkem dobře naznačit.

Pokud máte náladu na trochu jinak hororové literatury s relativně dobrým a nedepresivním koncem, doporučuji.