N. Wonderful a T. Stonewall: Na hraně temnoty

Celým jménem se knížka jmenuje Ztracen v čase: Na hraně temnoty.

Nebýt toho, že si většinu věcí musím ověřit a vyzkoušet na vlastní kůži, protože přece ostatní nemůžou mít pravdu jen tak, asi by se ke mně tahle knížka nedostala. Vždyť také jména Nathaniel Wonderful a Theodora Stonewall působí jako pseudonymy, za nimiž by se dala čekat spíše upírská fanfikce než fantasy s nápadem, a autoři navíc zvládají v naší malé spisovatelské facebookové skupince občas lehce kontroverzním způsobem naježit slušnou řádku lidí. Ovšem - na základě mého vlastního experimentu a také proto, že byli tak hodní a poslali mi recenzní výtisky svých knížek - teď vím, že druhá možnost je správná a generické upírské povídačky se nedočkáte.

Se svým téměř kapesním rozměrem a 155 stránkami včetně obrázků se příběh řadí mezi novely a na měkké obálce vás jako první uvítá takový sympatický rudooký krkavec. Technicky je knížka zpracovaná docela hezky, i když sazba i samotný text by si na několika málo místech zasloužily trochu učesat. Nicméně to nebylo nic, co by mi bránilo si knížku užít.

Jak už to ve fantasy bývá - což můžu prozradit, aniž by to byl spoiler - někdo jde odněkud někam, něco se mu přihodí, to ho obohatí na těle a/nebo na duši a on si kromě několika málo hmotných statků odnáší i cenné zkušenosti, o kterým bude v budoucnu vyprávět svým vnoučatům. Tahle knížečka ovšem dává tušit, že není posledním příběhem, který Zakhara, křížence ženy z rodu slušných lidí a barbarského nájezdníka z východu, a shodou okolností i čarodějného učně, v životě potká: její "konec" je dosti otevřený, takže pokud nemáte rádi nevyřešené záhady, byli jste varováni. Že se nejedná o konec, je v závěru také implicitně naznačeno, takže pevně doufám, že někde nějaký další díl čeká. Já mám totiž své záhady také mnohem radši uzavřené a vyřešené.

Za nejsilnější stránku příběhu považuju charaktery jednotlivých postav, zejména pak hlavního hrdiny. Zakhar je dle anotace sociopat, nesnáší lidi a ze světa literárních postav by si nejlépe rozuměl s Dexterem Morganam, kdyby měl každý z nich vlastní pokoj. Není ale napsaný prvoplánově: během čtení mě nenapadlo nic jako "hm, úchylák, co si ujíždí na mrtvých zvířatech, a co dál?". Většina jeho činů a myšlenkových pochodů (ty, u kterých mě napadlo nad tím přemýšlet), má svůj význam, i jeho excentrická povaha mi připadala uvěřitelná a rozhodně se nejedná o generické "zákonné zlo", které můžeme potkat v některých slabších příbězích. Když už, tak možná "chaotické zlo", ale nikoli generické. I ostatní postavy - otec Horin i čaroděj Azarov - působily uvěřitelně a reálně.

Pak se mi tam také líbily detaily kouzelnického světa: třeba to, že nezbytnou potřebou čaroděje je provázek, pomocí něhož lze provádět kouzla. Detailem, který knížku dělá příjemnou, jsou také vstupy, kterými autoři čtenářům přibližují kulturu Moggulů, což jsou oni barbaři z východu zmínění výše.

Osobně mě trochu mrzí, že je knížka takhle krátká. Myslím, že by klidně mohla být pohromadě s následujícím dílem, a i tak by to byl přiměřený objem na příjemné počtení.