N. Wonderful a T. Stonewall: Nevyzpytatelné...

Nevyzpytatelné jsou cesty osudu, aby bylo jasno, když už titulek článku není dlouhým názvům nakloněn.

A jelikož trajektorie osudu skutečně nevyzpytatelné jsou, souhrou náhod mi postavily do cesty již druhou knížku od spisovatelského dua jménem Nathaniel Wonderful a Theodora Stonewall. Spolu s knížečkou Na hraně temnoty mi totiž v knihovničce přibyl i recenzní výtisk jejich v pořadí první knížky.

Technickou stránku textu tentokrát vynechám, protože se mi dostalo férového varování, že knížka utrpěla nepříliš zdařilou korekturou. Musím zde ale zmínit ilustrace, které se mi moc líbily, a ač stylem minimalistické a strohé, k příběhu sedí a hezky ho dokreslují. Obálku si můžete prohlédnout níže, víno však není součástí nabídky. To je moje. A nedám.

Samotný příběh se rozjíždí poněkud zvolna. Začátek mi silně připomínal mé zápisky z večerů strávených ve společnosti dvacetistěnné kostky a několika dalších mně podobných bláznů. Prvním z představených hrdinů je Pipin, prostoduchý elfí kouzelník, který se nešťastnou shodou náhod narodil jako trpaslík. Jeho naivita byla pro mě osobně zprvu předestírána trochu násilně a nebylo mi jasné, jestli mi ho má být líto, anebo se mu mám smát. Myslím ale, že napsat natrvrdlou postavu tak, aby to bylo uvěřitelné, přirozené a nikde to nedrhlo, je poměrně náročné, a asi jediná knížka, která mi prošla knihovničkou a kde to funguje, jsou Růže pro Algernon. Já mám s psaním takových postav velký problém, protože si zkrátka nedokážu představit, jak taková bytost vůbec může fungovat. Nicméně jak příběh pokračuje, Pipin dostává zřetelnější obrysy a i jeho naivita je přirozenější.

Dalším z hrdinů je Eiri, lidská zlodějka, která se - jak už to rukou zlovolných pánů jeskyně bývá - musela vzdát své teplé postele a vydat se na cestu, na které vlastně vůbec nechtěla být. Posledním z nesvaté trojice je Sebas, hraničář, který se chce pomstít svému bratrovi a celému světu za svůj objektivně i subjektivně zkažený život; zkrátka takové zmatené zlo, mohu-li si dovolit další asociaci s Dračím doupětem. Nechci vyzrazovat děj, ale jak už to tak ve fantasy bývá: osud si s hrdiny zahraje, někdo nahoře hodí místo dvacítky jedničku, a tak se hrdinové musí vydat vstříc osudu, aby se s ním jaksepatří porvali.

Teď mě napadlo, že napsat fantasy ve stylu Čekání na Godota by byl asi dost velký bizár a asi by se mi podařilo vytrollit spoustu lidí, kteří by čekali, kdy už konečně bude nějaká magie. A můj Lyandel... by tam prostě jen seděl na židli a čekal na svou sestru. A ta by nepřicházela. A tak by se chtěl oběsit. Jenže by neměl provaz. A tak by se vydal ho hledat do dílny, našel ho.

.. a oběsil se. Ty jo, to možná opravdu udělám, ale ne Lyandelovi...

Jakmile se v knížce objeví zmínka o vesnici jménem Lexaurrin, každému, kdo je alespoň elementárně zběhlý v dobrotách, na kterých dnes děcka ujíždí, musí být jasné, že se nejedná o žádný epický příběh plný odpovědí na zásadní otázky života, vesmíru a vůbec. Stejně tak ale příběh není generickou fantasy pohádkou, kterou byste mohli přibalit k balíčku Magiců jako bonus.

Setkáte se se zajímavě vystavěnými postavami, které se chovají tak, jak se chovají, z určitého důvodu. Zlo není zlo proto, že by bylo prostě zlo a konec; zlo je zlé, protože cesty osudu jsou prostě nevyzpytatelné a někdy člověku, elfovi nebo trpaslíkovi nic jiného nezbývá. I důležitějším záporákům je zde věnován prostor, abyste se s nimi mohli seznámit a třeba je mít i trochu rádi, což hodnotím jako velké plus.

Dalším aspektem, který se mi moc líbil, byly zvláštně poetické okamžiky a Pipinovy chvilky lysohlávkového souznění s Matkou Přírodou. Knížka se sice tváří jako tragikomedie, na mě ovšem mnohem víc působila spíš jako poetická tragédie a komických situací tam zase tolik nebylo. Ne že by mi to vadilo a ne že by tam veselé okamžiky nebyly vůbec, ale síla tohoto vyprávění byla - minimálně pro mě - jinde.

Celý příběh byl dostatečně uzavřený, takže i když se už teď chystá další díl, můžu jít v klidu spát, protože vím aspoň rámcově, jak to s hrdiny vypadá, a nezůstali viset v žádném vypravěčském vzduchoprázdnu. Celkový rozsah je něco málo přes tři sta stránek včetně ilustrací, a tak si ji stihnete užít a nezapomenout přitom začátek, což je fajn, takže ještě jednou děkuji za důvěru ve mě vloženou a za několik příjemných večerů s knížkou.