A dnes konečně nastal vhodný čas k sepsání článku, který nosím už tak dlouho v hlavě.
Když mám slabou chvilku, přemýšlím o smyslu života. Není to většinou nic moc příjemného, možná také proto, že můj mozek si dělá co chce a nějakou pseudologikou ho jenom těžko opiju. Kdybych mohla, ráda bych uvěřila v nějakou pohádku o nebi, posmrtném životě nebo reinkarnaci. Ale podobnými příběhy se moje mysl baví tak akorát při vymýšlení povídek.
Podívejme se na celou věc hezky od začátku. Před nějakými několika miliardami let pravděpodobně došlo k úžasné události zvané Velký třesk. Začaly se objevovat atomy, hvězdy, planety a všelijaký jiný bordel, který dodnes není ani pořádně zmapovaný a jeho existence stále visí v pracovnách astrofyziků a kvantových fyziků. Sérií extrémně nepravděpodobných dějů došlo na jedné malé planetce u jedné bezvýznamně malé hvězdy ke vzniku života.
Milý život se mezi sebou začal požírat a v rámci armádního zbrojení se vyvinuly jednotlivé druhy. Nějaká teorie o prvotním míru a lásce je pěkná blbost, protože kdyby tu pravěkou potvoru nechtěly sežrat ještě větší pravěké příšery, nikdy by nevylezla z bezpečí oceánu na nehostinnou pevninu, kvůli čemuž musela zásadním způsobem změnit všechno včetně rozmnožování.
Život totiž zřejmě opravdu vznikl v oceánu, je možné porovnat zastoupení jednotlivých prvků v živých organismech a jejich množství skutečně odpovídá složení praoceánu. S půdou moc společného nemá. Proto také není moc známých tvorů, kteří by se živili kameny.
No, a tak se vyvinuly všelijaké suchozemské potvory. Ty línější požíraly životní formy, co jim neutíkaly, ty kreativnější (chytřejší, hravější, sadističtější, whatever, doplňte si, co vaší životní filosofii vyhovuje nejlépe) se živily pohyblivými tvory. Přeskočím dinosaury, protože o těch se mi psát opravdu nechce. Díky dalšímu zbrojení jeden z těch chlupatých tvorů začal přemýšlet. Zjistil, že spoustu práce za něj můžou udělat ostatní zvířata, ke kterým se může v noci dokonce i přitulit, když mu dá košem jeho vlastní druh.
Začal si říkat nejinteligentnější bytost na planetě Zemi a postupně si podmanil většinu věcí, které by jeho existenci mohly ohrozit. Nic proti, o to se nějakou formou snaží všechny živočišné i rostlinné druhy.
Zvlášť hezký pohled je třeba na takové termitiště. Když se však dívám na společenský hmyz, jímá mě trochu nepříjemný pocit. Je-li malý tvoreček dělnice, celý život maká jak debil. Je-li královna, celý život klade vajíčka jak debil. Pak umře, ostatní ho odnesou. Proč? Co je k tomu vede? Nějaká mlhavá myšlenka, že za deset generací už včely, mravenci nebo termiti nebudou muset podstupovat takové martyrium věčného opakování stále stejné neperspektivní činnosti? Zřejmě dostávají od své nervové soustavy nějakou chemickou odměnu, jinak to nechápu. Jako včela bych letěla za obzor, prozkoumala bych každý kus světa a pak někde vysílená zdechla nad oceánem.
S dostatečně výkonným mozkem to začíná drhnout. Člověk, který si vyvinul dostatečně stabilní životní prostředí pro sebe a svou smečku, se ve volné chvilce mezi všemožnými bitvami a válkami začal zamýšlet nad smyslem života.
Co to je ten smysl života? Nějaký bonus level, do kterého se dostaneme po úspěšném vyexpení se na finální úroveň? Nějaký příběh, který po sobě máme zanechat? Kniha, která se bude ozývat dějinami ještě několik set let po naší smrti?
Někteří lidé vidí smysl života v práci. K tomu mám ambivalentní postoj - na jednu stranu to vnímám jako ekonomicky vynucené stanovisko, protože kdyby neexistoval žádný tlak ze strany společnosti, která je momentálně schopná vyprodukovat ohromný nadbytek, do práce by chodilo určitě méně lidí než teď. Zmizely by ty tisíce úředníků a jim podobní, kteří se jen jen třesou, až uhodí čtvrtá hodina odpoledne a oni se budou moci přesunout na jiné místo, kde budou zabíjet svůj drahocenný čas. Na druhou stranu je ovšem krásné, když někdo najde práci, která ho opravdu naplňuje a těší. Já jsem takovou našla a doufám, že mi vydrží co nejdéle. Není to sice kdovíjaká altruistická služba lidstvu, ale je to zajímavá, dynamická práce plná výzev v úžasném kolektivu. Není to primární výzkum, kterým přispěju k vyléčení rakoviny, ale já nejsem elf, který by nutně musel zachránit lidstvo.
Jiní vidí smysl svého života v pomoci ostatním. To ale nejsem já. Jistě je krásné pomáhat druhým a vidět, jak je upřímně těší moje činnost, na druhou stranu je to snadno zneužitelné a upřímně, co si budeme povídat, většina lidí, kteří pomáhají druhým, to dělají z velké části také proto, že potom od svého mozku dostanou příjemnou odměnu v podobě látky, po které se cítí dobře. Takže je to vlastně taková vznešená forma narkomanství. Nekamenujte mě teď, mně taky dělá dobře, když můžu pomoct lidem, kteří za to stojí. Ale jenom těm.
Ale je to smysl života? Beztak všichni do jednoho zemřeme, valar morghulis. A kdo doufá, že se narodí znovu, stejně neunikne sluneční fyzice a za pár miliard let ho slunko i s veškerým jeho majetkem uškvaří zaživa.
Zvlášť mě baví pohled na všechny pseudomoralisty a náboženské fanatiky, kteří si rvou vlasy nad tím, kdo s kým spí, a dokonce jsou schopni se kvůli tomu vraždit. Dobře, předpokládejme na chvíli, že existuje něco, co nás sleduje, říkejme tomu Bůh, Krišna, Darth Vader nebo třeba Špagetové monstrum. A tahle entita, která si stvoří takhle velký vesmír, se bude zabývat takovou malicherností, že jeho výtvorové spolu spí trochu jinak, než by vzhledem k jejich designu a existenci dvou jejich typů očekával? Že ji bude nějak extrovně rajcovat jméno, s kterým se k němu jeho dětičky obracejí?
No, nevím. Z pohledu vědce si dovolím tvrdit, že kdyby někdo stvořil svět, musel by mít velkou představivost a otevřenou mysl. Nechtějte po mně, abych uvěřila tomu, že taková bytost se zabývá takovými podružnostmi, jako jsou rasové, sexuální, náboženské nebo jiné rozdíly. Podle mě je maximálně hrozně nadšená, že jí vůbec něco vyrostlo.
Vzpomínám si na svou oblíbenou knížku, Obraz Doriana Graye. Je to pro mě hodně důležité dílo, neskutečně mě svým nápadem a myšlenkami oslovilo. Dorian, jako mladý hoch, přijíždí do Londýna, kde se ho ujme stárnoucí Henry a dává mu všelijaké dobře míněné rady, jak si užívat života. Když se k tomu přidá ještě magický obraz, který Dorianovi namaloval jeho přítel Basil, stává se z něj vášnivý hedonik, který si užívá života plnými doušky.
Kdyby v reálném životě existovala taková moc, která by mi umožnila být navždy mladá a krásná, snažila bych se k ní dostat. Nejvíce se k mému pojetí smyslu života blíží to, že si ho co nejvíc užiju. Vím, že taková moc pravděpodobně neexistuje, a to mě trochu mrzí. Není nikdo, kdo by mě namaloval, abych mohla žít svůj život plný zážitků celou věčnost, mám k tomu jenom omezený čas. Pak umřu a za několik desítek let si na mě sotva někdo vzpomene, pokud ovšem nepůjdu ve stopách Hitlera, Stalina nebo podobného dobráka.
Kdosi řekl, že na životě je krásné právě to, že jednou skončí. S tím nemohu souhlasit, já si myslím, že tohle je na životě právě pěkně na hovno. Když člověk zjistí, jak si ho náležitě užívat, najde si místa, která chce navštívit, prásk, rakovina, infarkt nebo jenom podělaná staroba mu pořádně natvrdo sdělí, že takhle by to nešlo.
A tak se moje mysl zaměřila na umění. To je způsob, jak aspoň trochu žít věčně, dokud tedy nepřijde španělská inkvizice 2.0 a moje dílo nepohltí plameny. Mně to bude už zřejmě jedno, ale existuje nenulová pravděpodobnost, že budu tvořit tak krásná díla jako Oscar Wilde. A bude mě to bavit, což je hlavní.
Takže jsem smysl života zase nenašla. Vše, co jsem nalezla, je mně už dávno známé přání užít si život, jak jen to půjde, a umožnit (nebo se o to aspoň pokusit) to samé svým milovaným. Stejně Země jednou zanikne a s ní i všechno umění. A kdyby se náhodou někomu podařilo najít způsob, jak naši modrou planetu opustit vstříc neznámé černi, je více než pravděpodobné, že lidstvo bude muset svůj exodus opakovat až do té doby, kdy vesmír zanikne. A možná pak dojde k dalšímu Velkému třesku.
Valar morghulis.
Merde...
Užívejte si života. Nezabíjejte čas prací, která vás ubíjí. Spěte, s kým chcete, v rámci nenarušování jejich osobních svobod. Vyserte se na názor ostatních lidí. Váš život není jejich věc. Stejně tak jako jejich život není vaše starost. Noste, co chcete. Móda je blbost. Když se vám do něčeho hodně nechce, pravděpodobně vám intuice říká, že vaše štěstí leží jinde. Přemýšlejte. Nic není tak smutné jako pohled na člověka, který řeší blbosti a přitom si nevšimne, že ho už pomalu pitvají. Milujte se. Ani se nemusíte množit. A když budete mít možnost a chuť, zkuste zpříjemnit existenci i vašemu okolí. To jsou některé věci, na které jsem přišla. Smysl života neznám, je taky dost dobře možné, že žádný neexistuje.
Právě se mi vybavil úryvek z jednoho díla, které je mému srdci velice blízké. Citlivější povahy doufám nepohorší vulgarismy. Nechci to totiž měnit ani cenzurovat.
Jak velký je vesmír?
Kurva velkej.
A jaký je smysl života?
Milovat se a nedokurvit přírodu.
A co si o smyslu života myslíte vy?
