Sayonara | Napůl pracovní kec

Možná už konečně získávám tu kouzelnou schopnost usnout kdykoliv!

Od nedělního večera až do středy jsem totiž byla na setkání uživatelů naší firmy. Bylo to velice příjemné, inspirativní, ale také intenzivní. Nedělní odpoledne jsme strávili balením, přesuny a vybalováním všeho možného, dostala jsem za úkol bavit Daniela, myslím, že patří k managementu firmy, jejíž produkty prodáváme. Tak jsem měla radost, že jsem mohla mluvit s někým sympatickým a ještě k tomu anglicky. Popovídali jsme si o Německu, o Hamburku, dokonce jsem mu doporučila návštěvu Miniwunderlandu. Bydlí totiž v Lübecku, což je padesát kilometrů od Hamburku, a ještě tam nebyl. Připadala jsem si vzdělaně. 

Večer byl komorní, pojedli jsme, popili a popovídali jsme si. Další ráno už začali přijíždět účastníci setkání. Tak jsem tam tak bloudila a hledala, co by se dalo udělat, až jsem nakonec dokonvergovala k holkám, co vítaly nově příchozí a obdarovávaly je reklamními předměty. Snažila jsem se nemyslet na přednášku, kterou jsem měla mít v úterý, což se mi částečně i dařilo.

Pondělní večer už nebyl tak komorní jako ten předešlý, vytáhli jsme s kolegou kytary a hráli, pili jsme, pánové z Moravy odněkud přinesli naprosto výbornou slivovici, která se nedala odmítnout. Jednak proto, že byli hrozně milí, ale také proto, že byla opravdu výborná. A když to řeknu já, tak to už něco znamená, neboť jsem extra mlsná a tvrdý alkohol ráda nemám.

O to krušnější bylo následující ráno. Měla jsem trochu obavy z přednášky a taky z toho, abych se vzpamatovala. Všichni se ale tvářili, jako kdyby o nic nešlo. Myslím, že to bylo způsobené tím, že nikdo ve firmě netuší, jak se bojím neznámých lidí, veřejných vystoupení a podobných radostí. Asi by byli překvapení, kdyby zjistili, jak jsem si hryzala nohu předtím, než jsem měla jít poprvé k nim a prezentovat jim, co vlastně dělám...:-)

Ale dopadlo to dobře. Mé mimikry zafungovaly naprosto dokonale. Nikdo nic nepoznal. Pak na nás čekal výlet do pivovaru spojený s ochutnávkou, po kterém jsme se vrátili zpět do hotelu vstříc závěrečnému rautu. Na ten se přijel podívat i taťka, protože jsem našla jeden přístroj, který ho opravdu zaujal.

Celá tahle sranda skončila ve středu, kdy jsme se rozloučili s účastníky, zabalili jsme naše milé hračky a vydali jsme se ku Praze. Jela jsem se šéfem nejvyšším a nechal mě řídit. Je zajímavé, že i když jsem unavená, za volantem ze mě většina únavy spadne a začnu se soustředit. Velké Volvo bylo zase něco jiného, ale na dálnici do Prahy nic chcíplého neleželo, jenom na několika místech byla zúžená, takže pohoda.

Nicméně poté, co jsem dorazila na kolej, se stala pro mě velice divná věc. Rozhodla jsem se na chvíli si odpočinout a pak jít pogratulovat kamarádovi ke státnicím. A usnula jsem. Odpoledne. Že by se ve mně probouzely nějaké IT geny? No, tak jsem si řekla, že jsem si dostatečně odpočinula a můžu vyrazit, ale jenom vstát z postele bylo tak těžké! Skoro ani ke stolu pro mobil jsem se nedoplazila. Takže jsem prospala asi čtrnáct hodin. Ale stálo to za to.

A od včerejška jsem už zase na matfyzu a snažím se dělat rešerši. Myslím, že můj nový kamarád Richard mi pozvolna zlepšuje pracovní morálku, takže to se mnou možná nedopadne tak zle. Teď jsem jenom zvědavá, jak to se mnou dopadne na tréninku. Už jsem tam tak dlouho nebyla, že se toho docela bojím.