Melisandrae, část 2 - Tři modré kapky

Aloha, mí milí čtenáři!

Rozhodla jsem se, že vám (a sobě) zpříjemním večer dalším dílem legendy k mé nejmladší postavě - Melisandrae. Doufám, že se vám bude líbit a nezapomenete to zmínit v komentářích. ;-)

Melisandrae zamyšleně hleděla na svoje dlaně. Snažila se studovat, chtěla se ponořit do magie, která ji vždy přinášela potěšení, ale od té doby, co se jí zdál ten prapodivný sen, se nemohla na nic soustředit. V myšlenkách se pořád vracela k tomu opojnému pocitu, který zakusila, když použila ohnivé kouzlo. Potom jí však paměť připomněla tu hrůzu, když se na její hrudi objevily podivné šupiny, a s odporem se otřásla.

Otočila několik stránek knihy a začetla se do textu. Přečetla sotva dva první řádky a slova jí přestala dávat smysl. Znovu a znovu se k nim vracela, ale její mozek vypověděl poslušnost a zarputile odmítal nové vědomosti. Podívala se skrz regály knih, kterými do místnosti prosvítaly sluneční paprsky. Prohrábla svou rudou hřívu, zvedla se od stolu a tiše, aby ji nikdo neviděl, vyklouzla ven. Chtěla být chvíli sama.

Za několik okamžiků seděla v opuštěné zahradě. Chodívala tam často přemýšlet, když ji už bolely oči od knih. Lehla si do tmavozelené trávy a čerpala energii, která místem proudila. Cítila jemné brnění v dlaních, jak jimi procházely magické proudy. S potěšením proplétala stébla trávy mezi prsty a bořila je do měkké hlíny. Svět v ten okamžik nemohl být báječnější. Zvedla ruce vzhůru a dívala se na odpolední slunce skrz štíhlé prsty.

Magické brnění sílilo. Už to nebylo to příjemné mravenčení, na které byla zvyklá. Jejím tělem otřásl prudký záchvěv energie, až vyděšeně vydechla. Stočila se do klubíčka a zkřížila ruce na prsou. S hrůzou v očích sledovala, jak bledou kůží na předloktí prosvítají odporné tmavé šupiny a derou se na světlo světa. Trhla sebou, když na rameni ucítila slabý dotyk. Prudce se otočila a hleděla do očí magistry Ethel.

"Co se stalo, Meliso?" otázala se drobná elfka s obavami v očích.

Melisandrae neodpovídala. Snažila se zakrýt zčernalé předloktí, ale marně. Ethel se zadívala na šupiny a pak se dlouze zahleděla do Melisiných očí.

"Jak dlouho se to děje?"

"N... Nevím, stalo se to... Jenom jednou," hlesla vyčerpaně a podívala se stranou.

"To tak nemůže zůstat, je to zrůdnost. Mohlo by se stát nějaké neštěstí."

Pomohla Melise vstát a půjčila jí svůj plášť. Elfka si jej beze slova vzala a vděčně se na magistru podívala. Vrávoravým krokem opustila zahradu, Ethel ji zlehka podpírala a hlídala, aby nikdo nespatřil její znetvořenou ruku.

Melisandrae nevnímala, kudy šly, po chvíli se však ocitly v domě magistry. Nikdy předtím neměla tu čest, mohla si vždy jen představovat, jak její učitelka žije. Její dům nebyl nijak zvlášť veliký, nebyl však ani malý. Pohledem klouzala po nábytku z černočerveného dřeva, který byl zdobený stříbrnými ornamenty, a červených kobercích, po nichž opatrně kráčela. Ethel ji posadila do pohodlného křesla a odešla do kuchyně. Melisa přejížděla rukou po jemném sametu a pohledem dál neklidně těkala po místnosti.

Zadívala se na malou sošku pumy z černého onyxu a trochu se uklidnila. Magistra jí mezitím přinesla sklenici s namodralou tekutinou. Melisa nápoj bezmyšlenkovitě vypila a dál sledovala nehybné zvíře. Po chvíli se uklidnila a odvážila se podívat na svou ruku. S úsměvem pohladila hladkou kůži a vděčně se na Ethel podívala.

"Tři kapky ráno a tři večer", podala jí lahvičku s modrou tekutinou.

"Jak... Jak jsi mě našla?" zeptala se po chvíli.

"Měla jsem o tebe starost, nevypadala jsi v poslední době dobře."

Melisandrae pokývala hlavou a zamyšleně okusovala sklenku. Když se setmělo, rozloučila se s Ethel a s lahvičkou v ruce se vydala k domovu. Ulehla do postele s nebesy a cítila zvláštní tesknost. Nevěděla, proč jí je tak mizerně. Doufala, že to kouzelná lahvička od magistry změní.

Ráno vstala a bez přemýšlení vypila předepsanou dávku elixíru. Tekutina byla příjemně osvěžující. Elfka se malátně oblékla a vydala se vstříc svému dni. Lék jí opravdu pomohl. Najednou se dokázala soustředit na studium, netížily ji žádné znepokojivé myšlenky. Netížilo ji nic. Dopoledne trávila v knihovně a odpoledne zkoušela kouzla, která se naučila. Ani jednou v myšlenkách nezabloudila k těm děsivým zážitkům, na které pomalu začínala zapomínat.

Dny byly opět jeden jako druhý. Melisa pravidelně brala lék, který jí Ethel dala, a těšila se z dobrých výsledků svého studia. Modrý elixír dokonce tišil i její závislost na magii. Smutek, který ji dřív z neznámých důvodů přepadal, zmizel. Stejně jako nadšení, které ji čas od času popadlo a díky němuž si připadala, že dokáže cokoliv.

Jednoho rána se zrovna toulala kolem městských hradeb, když měl být její svět znovu vyveden z pohodlné rovnováhy. Opakovala si pohyby rukou, kterými měla doprovázet jisté kouzlo, a kráčela úzkou stezkou mezi nízkými růžovými keři, když ji ze zamyšlení vyrušilo zakašlání. Trhla sebou a spatřila toho nejpodivnějšího elfa, kterého kdy potkala. Nebyl ani tak podivný vzhledem, ale tím nezvyklým pocitem, který kdesi v koutě její mysli vyvolával.

Jeho krátké vlnité vlasy byly nedbale odhozené z čela a na jeho opálené hrudi se na kožené šňůrce houpalo malé pírko. Balil si zrovna jakési byliny do tenkého papíru. Nešlo mu to a několik sušených rostlinek skončilo na zemi. Když si všiml, že ho Melisa pozoruje, zvedl a oči a usmál se tak zvláštně podmanivým úsměvem, že se mu pokusila jej oplatit stejným způsobem. Všiml si, oč se elfka snaží, a usmál se ještě víc.