Je tma, jen monitor září. Modrobílé světlo se sotva znatelným hučením zalévá celou místnost.
I když se celé město hemží lidmi, jsem v něm sama. Sama se svými myšlenkami, protože celý svět je přeplněný svým vlastním negativismem. Sama, protože nemám žádnou černou myšlenku, kterou bych přispěla do diskuze. Nemůžu básnit o své práci, kterou mám ráda, protože si připadám jako atlet chlubící se účastníkům paralympiády svými zdravými končetinami. O mém pozitivním pohledu na svět a na život snad nemohu ani intenzivněji přemýšlet. A tak mlčím. Stejně nikdo nenajde odvahu k tomu, aby se ke mně přiblížil, co kdyby náhodou moje myšlení bylo nakažlivé...
Mám už dost banálních keců. Dost všeho toho hraní na neschopnost. Copak je to moje chyba, že si ostatní nedokážou uspořádat život tak, aby byli spokojení? Znamená to snad, že se vyskytuji ve špatné společnosti? No super. To jsem vždycky potřebovala vědět. Jsem unavená z celé té šaškárny, která mě nutí lít do sítě všeobecného blaha další a další energii bez vyhlídky, že se mi vrátí.
Chtěla bych mít tři kouzelné oříšky, jako ta slečna z jisté pohádky. Jedním bych se přenášela do práce, druhým na matfyz a třetím za rodinou. A ti všichni, co jsou tak zahledění do svých neřešitelných problémů, si ani nevšimnou, že jsem pryč. Protože je přeci přednější probírat do nekonečna jaký je prezident buran, jak je jejich práce hrozná a jak se poctivou prací nedá uživit. A víte co? Jo. Je buran. Tak ho buď zastřelte, nebo to nevytahujte. Jo, vaše práce je hrozná. Nebo to bude v něčem jiném. Ať tak, či tak, žvaněním toho rozhodně vyřešíte hodně. Připíšou vám na účet celé tři čárky. A to už je sakra čin hodný bojovníka! A do třetice jo. Dá se to. Jenom to chce přestat brečet, trochu použít mozek (to je ta podivná našedlá věc, která sídlí ve vaší lebce) a něco dělat. A nejdůležitější věc, která vám pomůže ke štěstí...
Neserte mě s vaším negativismem, protože toho mám už tak akorát.
