Sayonara | Neznámí známí příbuzní

O víkendu jsem byla na velice zvláštní oslavě. Setkala jsem se s mnoha příbuznými, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší tušení. Totiž s některými strýci, tetami, sestřenicemi a bratranci (proč to nemůže mít čeština zařízené jako španělština a nestačí napsat tíos y primos?) z mamčiny strany při příležitosti padesátin jednoho ze strýců.

Všichni bydlí v okolí Ústí nad Labem a pár z nich jsem kdysi dávno viděla. Tak jsem se tedy vydala na ústecké západní nádraží, kde jsem měla sraz s mamkou, ségrou a babičkou. Hned jak jsem vystoupila z vlaku, musela jsem uznat, že Praha voní. Nejdřív jsem si myslela, že jsem si našlápla nějakou pozornost zdivočelé němé tváře, ale po půl hodině jsem usoudila, že se jedná o charakteristiku onoho severního města. Samotné Ústí má na první pohled několik hezkých památek, projížděla jsem kolem Střekova a procházela kolem dvou krásných kostelů. Zbytek budov je ale v dezolátním stavu a nevypadá to, že by to někomu vadilo.

Jako s prvními jsme se setkaly s Monikou a Miladou, mamčinou sestřenicí a její dcerou. Jsou milé a sympatické. Pokračovaly jsme k nim do bytu, kde mě ihned udeřilo do nosu charakteristické aroma kuřáckého doupěte. Teprve na takovém místě dokáže člověk pořádně docenit ty kuřáky, kteří chodí poctivě kouřit ven. Připojila se k nám po nějaké době Milada starší, což je babiččina sestra, a Jana, mladší klon Milady starší. Bordel, co?

Milada starší je neuvěřitelně energické a sprosté stvoření. Passies a jejich deriváty létaly asi tak rychle jako přibýval popel v popelnících. V takto dámském složení jsme přibraly ještě dva nepříbuzné pány a vyrazili jsme do restaurace, kde se na mou chabou paměť sesypalo asi tisíc dalších jmen. Mimo jiné jsem se dověděla, že jsem celá máma. Nevím, nepřijde mi to tak, ale všichni to tam tvrdili.

Zjistila jsem, že mám muzikálně založeného bratránka, který studuje na gymplu. S ním a sorellinou jsme si hezky zablbli a zkoušeli jsme i ve třech imrpovizovat na klavír (protože už umím stupnici C dur, tak můžu!).

Jak se však blížila půlnoc a s ní i svítání, postupně se otevíraly tajné skříně, z kterých vylézali kostlivci. Kroužili s námi v tanečním víru a občas děsivě zaklapali poloprázdnými čelistmi. Všimla jsem si, že celou tamější společností prostupuje duch mamčiných prarodičů, kteří byli tyranští psychopati. Kolotoč veselí, karneval pestrobarevných masek, které se ale na okamžik otočí a na světlo půlnočních hvězd vypustí zatuchlinu historie. Z tohoto setkání mám poněkud rozporuplné pocity. Nebudu zde rozebírat žádné detaily. Jsou to moc milí lidé, kteří by se pro své blízké rozdali, ale chvílemi to pro mě bylo jako setkání s úplně jiným světem a mé plíce poznaly středověk.