1047 vánočních kilometrů

1047 kilometrů je přibližně tolik, kolik je třeba urazit na cestě z Prahy do Paříže. Necestovala jsem však do sladké Francie, tyhle vánoční kilometry jsem nacestovala pouze v rámci České republiky. A stálo to za to. Nejenom proto, že cestování a s ním spojená změna souřadnic mne nesmírně uspokojuje.

Oslavu saturnálií jsem zahájila v pohanském duchu, se Šárkou, s jejím Pepou, s Tomášem Tintěrou a mým Tomášem jsme se vypravili o zimním slunovratu do brdských lesů, abychom kytarou, buřty a medovinou oslavili slunovrat. Jsem moc ráda, že jsem se k nim přidala, protože i když nám místy byla hrozná zima a dusili jsme se dýmem, stálo to za to. Ta atmosféra byla nenahraditelná.

Poté, co jsme v brdské tmě uhasili náš pohanský oheň, jsme se vydali zpět do Prahy, abychom s Tomem poctili návštěvou jeho rodiče. Tomova mamka zrovna zpívala v teplickém kostele, tak nás pozvala. Bylo to úžasné, ještě víc to ve mně probudilo mou nově objevenou závislost na koncertech. Zvlášť těch, na kterých bych mohla zpívat sama.

Po návštěvě té příjemnější části severních Čech mě Tom a jeho taťka zavezli do Prahy, odkud jsem pokračovala do Hradce, abych během deseti minut provedla předvánoční úklid u mamky, u taťky si umyla vlasy a pokračovala dál na východ, do Žamberka, kde jsme slavili s našimi prarodiči. Tyhle chvíle s babičkou, dědou a Jitkou mám hrozně ráda, většinou si otevřeme lahev instantního slunce a je nám dobře.

A asi jsme byli všichni hrozně hodní. Dostala jsem naprosto úžasný šicí stroj Janome, kterému budu muset vymyslet ještě nějaké přiléhavé japonské jméno, abych s ním mohla nějak mluvit, a spoustu dalších krásných dárků. Hrozně se těším, až si pořídím vlastní byt, aby každý z mých dárků a každá z mých vášní měla své vlastní místo... Ale to budu řešit až v příštím roce. V tomhle ne...

Ze Žamberka jsme se přesunuli znovu do Hradce, abychom oslavili Vánoce s mamkou a jejím přítelem. Až na jisté okamžiky to bylo příjemné, na chvilku jsem mohla zapomenout na mnohé věci, které mi však následujícího prvního svátku vánočního připomenuty...

Nicméně na druhý svátek vánoční taťka s Inkou a s Tomem přijeli z Prahy a vzali nás opět do Žamberka, kde jsme si užili další porci Vánoc. Sorellina měla hezký nápad - před Vánoci nás poprosila, abychom o každém napsali tři dobré vlastnosti. Ty pak sepsala a dala do krabičky. Takže jsem pak rozbalovala malé svitky, kde byly napsané věci jako "odvážná", "inteligentní", "kreativní" a "bude se pro své bít do poslední chvíle". Myslím, že to byl moc dobrý nápad a před státnicemi tu krabičku nejednou otevřu.

Ze Žamberka jsme pokračovali zase do Hradce, abych si užila nějakou tu chvilku prokrastinace. No, stejně jsem se pustila do práce pro Nicolet, protože jsem chtěla něco udělat.

Stejně se to nepovedlo, ale stejně. V tu chvíli mě zase přepadly myšlenky o smyslu života. Nebudu se o nich rozepisovat, to si nechám na později, jestli se tu vůbec kdy budu chtít o tomhle tématu znovu vyjadřovat.

V Hradci jsem si pár dní pobyla, viděla jsem se s Leošem, Krtkem a Alicí, popovídali jsme si, trochu naplánovali běžkovou sportovní aktivitu na konec února (haha, už jsem se dlouho neválela na sněhu) a vůbec to bylo fajn. Kdybyste někdo zatoužil po čajovně v Hradci Králové, vřele doporučuji čajovnu jménem Karavana, která tak trochu nahradila ztracenou Sluneční čajovnu. Vede to kamarád, který o čajích a dýmkách ví opravdu dostatek na to, aby posezení tam bylo příjemné i pro náročné milovníky těchto podniků.

Pak jsem pokračovala opět do Prahy, Tomáš i já jsme byli pozvaní do vesnice poblíž na silvestrovskou LAN party. Hráli jsme Counter Strike, což jsem nikdy nehrála. A to dobře, protože kdyby ano, tak teď zdaleka nejsem tak slušná. Prostě jsem asi rovnou vyčerpala příděl vulgarismů na nový rok, takže budu muset být slušná. Ale občas jsem nebyla poslední. Místy dokonce ani předposlední, díky oběma Tomášům a Týnce, která tam se mnou tvořila méně fousatou část osazenstva.

Podívali jsme se na ohňostroj, odpálili nějakou tu pyrotechniku, lehce vymrzli a zase jsme se šli masakrovat a střílet do tepla. Do toho se kolem nás motala občas nějaká kočka nebo pes a bylo to fajn. Jenom ten spánkový deficit mě štval, ještě druhého jsem z toho byla lehce zpitomělá. A to jsem na druhého ještě před prázdninami přislíbila jedno malé deskohraní!

Abych vůbec mohla na koleji někoho uvítat, náležitě jsem uklidila, vyházela mrtvé potkany z rohů, pavoukům přikázala zůstat v uctivé vzdálenosti od jídla a tak dále. Hráli jsme, popíjeli, povídali a bylo to fajn. Spánkový dluh jsem tedy přenesla do dalšího dne. A to do třetího ledna, což byl náš druhý Silvestr.

Pan doktor Damián měl totiž na Silvestra službu. A jaká by to byla oslava bez healera! Jako správný pařan vím, že bez healu ani ránu, tak jsme na něj s oslavou počkali. U Marušky ve Hvozdnicích je vždycky hezky, schází se tam totiž intelektuální výkvět hradeckých gymplů s přáteli. Vážně, když nad tím teď tak přemýšlím, průměrná hodnota IQ v místnosti mohla být tak kolem sto třiceti, a to jenom proto, že si netroufám odhadnout inteligenci jeho kočičí magnificence Snížka, který nás také poctil svou přítomností. Takže o inteligentní zábavu bylo postaráno, bylo to moc příjemné.

Jako minulý rok Maruška navrhla černou hodinku spojenou se zhodnocením uplynulého roku. Bylo to zajímavé, ale pořád ještě nejsem úplně vyrovnaná s myšlenkou, že bych měla mluvit o věcech před tolika lidmi a připadat si jako na nějaké psychoterapeutické skupince. Čímž našemu kroužku anonymních alkoholiků nechci ubírat na vážnosti, bylo to zajímavé a zvládla jsem to lépe než loni.

A tak by se slušelo napsat o minulém roce něco hezkého a zmínit to, za co bych zde ráda poděkovala.

Jsem ráda, že jsem nenaštvala nikoho důležitého. Alespoň o tom nevím. Naopak se mi zdá, že se mi s těmi důležitými lidmi dařilo trávit víc času než loni. Udělala jsem tři povinné zkoušky z odborných předmětů, zkoušku z matfyzácké doktorské angličtiny a zkoušku na první kjú v kendó.

S Tomem jsme úspěšně přežili jeho státnice, i když jsem musela řádně zapojit fantazii, on se pak nastěhoval ke mně na kolej, čímž se stal mým... Čtvrtým spolubydlícím v pokoji během vysokoškolského života. A doufám, že posledním.

Dovedla jsem k nějaké slušné podobě svou elfí knížku. Pseudoknížku. Whatever. Prostě povídání o mých dvou elfech. A teď čekám, co na to poví moje první betareaderka.

A co je úplně nejlepší, je moje práce v Nicoletu. Ráda bych jí věnovala trochu víc času než doposud. A pak bych taky ráda zrealizovala další ze svých snů, ale o něm raději nic psát nebudu, abych to nezakřikla. O tom napíšu zase něco za rok. Pokud mi tedy budou síly moje, vesmírné nebo kdovíjaké jiné nakloněny.