Sayonara | Tři víkendové příjemnosti

Je hezké, jak se mi věc jako 101/1001 daří, i když je to v podstatě jenom taková hříčka. Ale má mimo jiné takový hezký efekt, že mně trochu brání v prokrastinaci. Trochu, ale přece. A tenhle víkend se mi podařilo splnit bod číslo 78. A hned třikrát!

Čajový obřad

V pátek mě Eldo pozval do čajovny na čajový obřad. Na Strahov totiž zavítal člověk, co se učil u nějaké staré japonské dámy. Tak jsem si řekla, že by to mohlo být zajímavé. Do poslední chvíle jsem ale nevěděla, jestli mi školní povinnosti dovolí zmizet včas. A dovolily.

Čajník přišel v hakamě a v gi. Z hakamy mu koukal kus stehen, což mi připadalo divné, ale neměla jsem odvahu zeptat se ho, jestli to je tak správně. Nás za to vždycky na kendó napomínají. Ale co.

Nejdřív povídal o tom, jak se provádí čajový obřad v Japonsku. A že to je seriózní věc! Všechno tam má svoje pořadí, umístění... Dokonce i to, co řeknete, nebo jakým způsobem obdivujete misku od čaje. A když se vám stane nějaký průšvih, můžete rovnou spáchat seppuku, protože se u vás už nikdo nenapije.

Ten obřad byl zajímavý. Líbí se mi myšlenka meditace v tichu nad šálkem čaje. To, že kromě několika slov nemusím nic říkat, je velice lákavé. Ale na můj vkus je to až moc svázané pravidly. Nejsem až takový japanofil, abych docenila půvab hodinového sezení v seiza a všechno konané podle jednotného řádu. Myslím, že na meditaci je hezké to, že každý si najde vlastní způsob, včetně polohy těla. Týrat se v seiza a čekat na povel k snězení sladkosti jako pejsek, co má na čumáku piškot, není zrovna můj šálek čaje.

Ale chtěla bych si někdy vyrobit kimono. Nějaké hezké. Jen tak, pro radost.

Hráčské doupě

Po milém probuzení v dobré společnosti jsem se vypravila do Brna. Na doporučení sorelliny jsem si sehnala knížku Návrat mladého prince, tak jsem měla v autobuse co číst. Dorazila jsem na místo, kamsi na kraj Brna, kde jsem se potkala s Aegnorem, kterému jsem to už hrozně dlouho slibovala. Konalo se tam hráčské doupě. Nevím, jestli se hráčské doupě koná, nebo jestli tam prostě je, každopádně se na tom místě vyskytovala spousta her, zbraní a lidí, kteří s nimi měli co do činění.

Tak jsem viděla, jak se hraje Warhammer. Bylo to hrozně napínavé. Aegnor hrál za lesní elfy, jeho kamarád za trpaslíky. No, a elfové samozřejmě vyhráli, jak jinak by to taky mohlo dopadnout, že?

Ale bylo to tak napínavé, že jsem si omylem sedla na skupinku mrtvých trpasličích bojovníků a jednomu z nich zlomila standartu jako nějaké válečné elfí božstvo. Ale vážně to bylo omylem!

Hodina Země

Když začalo slunce zapadat, odebrala jsem se na úplně opačný konec Brna, abych se tam setkala s kolegy, kteří stejně jako já testovali svoje limity v EKO výzvě. Jela jsem tam tedy hlavně kvůli Medardovi, který mě k celé věci inspiroval.

Zjistila jsem, že Skleněná louka není jenom čajovna, ale i kavárna, restaurace a kdoví co ještě. Tak jsem se usadila do kavárny, dělala věci do školy a sledovala okolí. V kavárně byli lidi. Bylo tam hodně lidí. Neznala jsem je. Tak jsem je nenápadně okukovala a zkoumala, které z nich bych mohla z fotek znát. Měla jsem ale zrovna asociální náladu, tak jsem ještě chvíli pracovala. Po chvíli ale v místnosti začalo přesouvání stolů, tak jsem si řekla, že za nimi půjdu.

Nakonec se nás sešlo docela dost, k mé radosti i Medard, pro něj jsem totiž měla veganskou, bezplastovou a palmového oleje prostou čokoládu, kterou jsem den předtím koupila v Kavárně snů. Bylo to fajn. Medard mě pak odvedl do kanceláře Greenpeace, kde jsem přespala. Dokonce se mu ani po cestě domů nic nestalo, za což jsem opravdu ráda, protože mě poněkud vyděsil svými historkami o tom, kterak přitahuje všemožné nepříjemnosti.

Ráno jsme se sešli znovu, vrátila jsem mu klíče a doprovodil mě na nádraží. Škoda že to byla taková chvilka. Neskutečně mi totiž připomínal Malého prince. Což bylo zvlášť poetické vzhledem ke knížce, kterou jsem měla v batohu.