O (ne)zodpovědnosti

Pod minulým článkem jsem obdržela řadu komplimentů, jak jsem hezky pozitivní vzhledem ke svému multistavu, kdy obsahuji více než jeden mozek. Tak se vynasnažím, aby mi ten optimistický přístup vydržel co nejdéle. Jistěže to není vždycky all rainbow and butterflies, zvlášť když se při ranní nevolnosti nedobrovolně zbavíte výborného španělského pomeranče, který byl jedinou poživatinou, co do sebe dokážete dostat, ale bylo by neskutečně naivní představovat si, že na světě existuje nějaká aktivita, která přináší jenom příjemné pocity. Ani drogy takhle nefungují.

Ale zkusím se podělit o to, co mě k tomu lehce povznesenému stavu přivádí, i když bych asi správně měla nakupovat tuny miminkovského oblečení, vysedávat na pochybných fórech pro nastávající matky, cvičně prudit své okolí zdrobnělinkami všeho druhu od kakáníčka po blitíčko a z něčeho vyšilovat. Ono se vždycky něco najde.

Když jsem byla malý matfyzák, asi tak devatenáctiletý, tak jsem si říkala, že by bylo fajn třeba nejdřív dostudovat, najít si nějakou práci, koupit si byt a pak se zodpovědně rozmnožit, protože čím víc Ereandil na světě, tím je krásněji. Tak nějak jsem předpokládala, že je rozumné dělat zodpovědné věci.

Ale postupem času jsem přehodnotila svou definici, co je zodpovědné. Zodpovědné je totiž hrozně relativní pojem. Dalo by se říct, že jsem hrozně nezodpovědná vůči své fakultě, vůči svému šéfovi a tak dále... No jo, možná. Možná jsem vyměnila rychlý postup v kariéře, nabývání pracovních zkušeností a dokončení doktorátu ve standardní době za dětičky, ale udělala jsem tak za plného vědomí a tak nějak mě to vůbec netrápí. Doktorát neuteče, na ten mám devět let, kariéra taky počká, na tu mám tak padesát let. Jediné, co má nálepku s nepříliš vzdáleným datem expirace, jsou biologické schopnosti mého těla.

Ono totiž nejde zavděčit se všem, takže jsem si vybrala, že se zavděčím hlavně sama sobě, a ostatní z toho buď radost mít budou, nebo ne. Jak říká moje moudrá kamarádka Zdeňka - to, co si o nás ostatní myslí, je čistě jenom jejich problém. Jsem nicméně moc ráda, že moje škola je tak skvělá a můj šéf je tak úžasně vstřícný, tyhle dva faktory mi moje úvahy o zodpovědnosti a nezodpovědnosti velice zpříjemňují, jsem jim neskonale vděčná a určitě jim aspoň jeden článek věnuji, aby každý věděl, proč jsou tak super.

Takže jsem se rozhodla, že než aby mě v důchodovém věku sežraly moje vlastní kočky, nechám se přivádět k šílenství vnoučaty. Pokud to teda nezvládou moje vlastní děti.

Protože jak říká vedoucí mojí balářky - cituji - když nejde o život, jde o hovno a hlavní je se z toho neposrat.

Ereandil out and getting more and more fat.