Zdá se mi, že zde prořídly reporty o dvojčatech, a to je chyba! A jelikož miláčkové právě spí, rozhodla jsem se tuto hanebnost napravit a sepsat několik vtipných historek. Nebo aspoň historek, které by někomu hodně opilému mohly připadat vtipné. Whatever. Smiřte se s tím, že jakožto matka své děti považuj za velmi vtipné a veskrze dokonalé bytosti.

Má milá elfátka už za sebou mají celý rok. Před rokem touto dobou jsem spala přibližně hodinu až dvě denně a milí elfíci se teprve rozkoukávali. A teď z nich jsou už ostřílená batolata. Nicméně protože si na blog najdu čas pouze svátečně, dovoluji si jejich narozeninový článek spojit ještě s jednou malou předvolební přímluvou. Ale nebojte, když ho přečtete celý, můžete se za odměnu podívat na fotku Viktorky. Na tu se ostatně můžete podívat i tak, ale to bude podvod, a to byste určitě nechtěli.

Včera elfíkům bylo jedenáct měsíců, takže už mají jen měsíc, než se stanou batolaty.

Tak mým malým elfům bylo v sobotu deset měsíců. Jsou roztomilí a ukecaní.

Před devíti měsíci touto dobou jsem byla v Hořovicích a moji elfíci se právě rozkoukávali, kam se to narodili. No, rozkoukávali, spíš spali.

A tak jsme oslavili tři čtvrtě roku elfíků. Oslavili jsme to nějakým morem a cholerou, které chytla nejdřív Viktorka, pak Doriánek a potom jsem si dané breberky pořídila i já. Řeknu vám, že ten výraz Doriánka, když jsem se k němu blížila s odsávačkou na vysavači, hovořil za vše. Naprosté zděšení a zrada. Zato Viktorka si z onoho instrumentu nic nedělá a dneska se na něj dokonce i smála.

Dnes je mému zvířectvu sedm měsíců. A co si o tom myslí dotyčné zvířectvo?

Zdravím všechny své milé čtenáře!

Mám zpoždění a vím o tom. Ale nějak jsem si nenašla čas článek napsat v den půlročnin, ani ho napsat předem.

S malými elfaty čas utíká tak nějak zvláštně. Když mě bobíci ráno kolem šesté vyženou z postele, že se jim už nechce jen tak tiše ležet a rádi by leželi hlasitě, připadá mi skoro nemožné vstát, nakrmit je a bavit je až do večera. Ale pak se proberu z kómatu a také si dopřeju snídani, kterou pracovně nazývám snídaní indiánských běžců kvůli vysokému obsahu chia semínek. Pak přemýšlím, co za kravinu bych mohla vymyslet a za chvíli se přistihnu, jak předvádím taneční performance jak z Jedličkova ústavu s prckem v rukou. Ani nevím, jestli se jim to líbí doopravdy, anebo jsou jen příliš zdvořilí na to, aby mě poslali do háje. Nicméně jelikož se zatím ještě stále nemohou mému kravení bránit, náležitě si to užívám.