Nedávno jsme se s Tomem vypravili na Kampu na Francouzské dny, abychom si užili něco málo gastronomické kultury, sýrů, vína a davu lidí, kteří vykazují menší míru pachových projevů než běžný pražský dav.

Tenhle článek je částečně pro Hroznětajnou, která se podivovala, z které že díry vylézají mladí komunisté a fašisté.

Rok se s rokem sešel a zase je tu léto, čas konferencí a bezuzdného vzdělávání. Letos jsem se ocitla v maďarském Szégedu, na Brazílii jaksi nebyly peníze a asi prý ani výsledky. Ale je nás tady dobrá parta, z našeho oddělení biomolekul šest, plus ještě nějakých deset dvanáct nematfyzáků z ČR.

Jak se blíží přednáška úžasného a okouzlujícího emeritního profesora Henryho Mantsche, čím dál víc se těším, jako malé dítě. Jsou to pro mě takové malé vědecké Vánoce.

Do konce mého binárního blbnutí, kterého se tady účastní řada dalších šílenců (tedy pardon, optimistů), zbývá necelý rok a půl. A protože dnes je krásný sobotní večer, není nic lepšího, než se podívat, jak se mi vlastně zatím daří a nedaří.

Dlouho jsem nevěděla, jak bych se živila, kdyby se mi stala nějaká hrozná nehoda a já byla dementní nebo kdyby mi někdo vzal 90 % mozku.

Vysněné povolání mého tatínka je vedle cestovatele a fotografa také kavárenský povaleč. To také sděluje hodným lidem, kteří mu chtějí nabízet různé užitečné finanční produkty. Oni pak zklamaní skončí své naučené vystoupení, neboť kavárenský povaleč zřejmě nemá pořádný příjem a nepatří do vytoužené kasty obětí.

Chtěli jste být už odmalička za studnici moudrosti, ale nikdy vás nenapadaly ty správné citáty? Cítili jste, jak jste téměř na pokraji vyřčení něčeho inteligentního, ale pak ona chytrá věc zapadla v propadlišti dalších geniálních nápadů?

Můj mozek je vážně úžasný.

Pro ty z vás, kteří při pohledu na titulek zmateně kroutí hlavou - podívejte se na Pár pařmenů.